David Brooks v New York Times účtuje s celou evoluční psychologií. Začíná to jako nevinná recenze na amerického psychologa Geoffreyho Millera - a končí to jako optimistické životní poselství.

Miller v roce 2000 vydal knihu Mating Mind (řekněme: Pářící se mysl) s úvahami typu: muži si vybírají ženy, u nichž šířka pasu odpovídá 70 % šířky boků (waist-to-hip ratio); ženy preferují vyšší a o trochu starší muže; muži dávají vyšší spropitné v restauracích, protože tím ukazují své bohatství; průměrný Američan zná 60 tisíc slov, tj. mnohem víc než používá, neboť slovní zásoba je potřebná k lichocení.

Nová Millerova kniha Spent (řekněme: Utrácení) vychází z toho, že každý z nás se rodí s kombinací šesti  faktorů: inteligence, otevřenosti novým věcem, zásadovosti (consientiousness), schopnosti dohody (agreeableness), emoční stability a extraverze. (Brooks - či Miller - zde doplňuje, že tyto "moduly" mají i jiní živočichové, například chobotnice se prý umějí stydět, apparently squid can be shy.) Všichni jsme narcisové, píše Miller, a strávíme velkou část života tím, že se snažíme předvést své přednosti. I když nejsme od přírody chytří, kupuje zboží či značky, které nám pocit chytrosti dávají. Dál už to přechází do lehkého surrealismu, takže bude lepší citovat:

"Řídit vozy značky Acura, Infiniti, Subaru nebo Volkswagen je podle Millera známkou vysoké inteligence (hm... lze Škodu Octavia Combi prohlásit pro účely tohoto textu za Volkswagen?). Řídit Cadillac, Chrysler, Ford nebo Hummer je známkou nízké inteligence (zjevně míněno: "v Americe"; ale i tak se mohl Brooks obtěžovat s důvody). Poslouchat Björk je známkou vysoké inteligence (čtenáři tohoto blogu si to mohou rovnou dopřát zde), zatímco poslouchat Lynyrd Skynyrd je známkou nízké inteligence. Sledovat filmy Quentina Tarantina je známkou vysoké otevřenosti. Miller uvažuje, že dospívající dívky se radikálně stříhají sebepoškozují (may cut themselves - sobota 19:55: děkuji za opravu Pepkovi Vyskočovi v debatě pod článkem), aby ucházely svou schopnost odolat infekci."

Brooks ale přechází do útoku na evoluční psychologii, která je podle něj přeceňována. Lidský mozek není tak rigidní, ale "tekutý a tvárný", takže "evoluce může být mnohem rychlejší proces, než si myslíme", na genetické změny nepotřebujeme stovky tisíc let. Navíc se lidské chování přizpůsobuje prostředí a kontextu, jsme adaptabilní: "Arogantní trapič (bully) z hřiště se může v matematické třídě chovat jako beránek (may be meek). Brooks míní, že evoluční psychologie - stejně jako ekonomie - příliš počítá s abstraktním jedincem a s nutně daným chováním. "Ale jedinci se formují až vstupem do společnosti. ... Nakupování není pouhý způsob, jak dávat najevo trvalé, vrozené rysy. Pro některé lidi je to především příležitost zkoušet nové věci v nikdy nekončícím procesu vytváření a poznávání sebe sama." Vždycky záleží na čase a místě: "Což stojí za to si připomínat, když vám někdo tvrdí, že jste "naprogramováni" (hardwired) udělat to či ono."

*

V novém Economistu stojí za přečtení komentáře, které zdánlivě nemají silný názor; vlastně "jen" rozvažují, snaží se o vcítění, pochopení a vysvětlení. A jako by autoři měli nepřemožitelnou potřebu najít na konci naději.

Jedním z takových vlastně-nic-moc komentářů je úvaha o kancléřce Merkelové. Economist ji nazývá nejrozvážnější (canniest) evropskou političkou; ale také nevyzpytatelnou (inscrutable). "Její povaha se nejlépe popisuje výčtem, čím vším není. Narozdíl od jiných evropských vůdců není ani charismatická, ani blyštivě (flashily) intelektuální, ani panovačně dominantní (domineering)." Ale Economist jí přiznává, že je nesporně úspěšná, nemá konkurenty ve straně, ve velké koalici zastínila SPD, úspěšně předsedala EU i G8, a kdyby si řekla o post stálého předsedy EU - jejž má zřídit Lisabonská smlouva -, dostala by ho na stříbrném táce. Je "chytřejší než Nicolas, o Silviovi nemluvě". Ale zároveň neprosadila žádné velké reformy. Economist si to vysvětluje jednak metodickou povahou vědkyně, jednak tím, že se v kampani 2005 nepříjemně spálila (když její kandidát na ministra financí Paul Kirchhof navrhl rovnou daň, podpora CDU se propadla a Merkelová vyhrála jen taktak), jednak velkou koalicí, jednak náladou ve společnosti, Německo je "vybudováno na konsensu". Ale má-li z ní být velká kancléřka (nejen první žena v úřadu), bude muset po volbách projevit větší odvahu.

Druhý je pravidelný sloupek bruselského zpravodaje Charlemagne, který přemýšlí, proč si bruselské elity libují v kritice José Manuela Barrosa. Začíná touto metaforou: "Když před lety žil Charlemagne v Číně, slýchával stížnosti na klokana v pekingské zoo: je to prý velmi tupé zvíře. "Vačnatá krysa" ("pouch rat"), jak se klokanům říká v mandarínské čínštině, podle návštěvníků jen seděla a vypadala uboze. Vůbec neskákala, vůbec se nehýbala, ať ji lidé sebevíc dráždili a popichovali." Euro-týpci (Euro-types) v Bruselu prý nostalgicky vzpomínají na francouzského předsedu Evropské komise Jacquese Delorse (1985-95): za něj to žilo, to byl aspoň integrační proces... vytvořil vnitřní trh a jednotnou měnu... jak válcoval premiéry... Jenže Charlemagne namítá, že to je optický klam: Delors měl ve všem téměř automatickou záštitu Francie a Německa, většinou i Beneluxu a Itálie, nováčci ze Španělska a Řecka kývali, takže jeho hlavním úkolem bylo překonávat britský odpor. EU měla 12 členů, dnes - v 27 - je k nepoznání jiná. Neshodnou se ani Sarkozy s Merkelovou, Nizozemci už dávno nedrží basu s Belgií a Lucemburskem, ale jsou protestně naladěni proti Bruselu, Berlusconiho Itálie si zkouší, co jí projde... A hlavně je tu Východ: Jedna vlivná osoba z ústavodárného Konventu řekla Charlemagnovi, že bude-li Lisabonská smlouva ratifikována, bude i poslední svého druhu; Poláci nebo Češi by další takovou nepřijali. A šéfové vlád toto všechno vědí. Je jim jasné, že Barroso se nemůže chovat "delorsovsky" a že je vlastně cenný svým efektivním úřadováním a věčnou snahou o konsensus. Klokan zkrátka skákat nebude, protože nemůže.

Na svém blogu to pak Charlemagne říká ještě tvrději: "Moderní Delors by rozbil EU na dva kusy." Eurotálibani "včetně většiny bruselských zpravodajů" obviňují Barrosa, že nepředkládá nekonečně ambiciózní programy na integraci EU. Ale podle Charlemagne si Barroso zaslouží druhé volební období, protože pod ním bude Evropská komise i v dnešních časech dál bránit jednotný trh a volný obchod. A už vůbec se Charlemagnovi nelíbí, že si na Barrosa brousí zuby předáci Evropského parlamentu jako Schul a Cohn-Bendit: "Jak už jsem vyložil v předchozích sloupcích a blozích, Evropského parlamentu v podstatě nedůvěřuji. Myslím, že nereprezentuje skutečné voliče, ale pouze sám sebe." (Což může čtenářům znovu připomenout postoj Miguela Madura.)

*

Sobotní příloha amerického Boston Globe Ideas se nejvíc blíží tomu, co bych rád dělal dál. Vychází zde mj. pravidelná orientace v nových výzkumech v oblasti společenských věd. (Jako třeba že "kvůli přátelům můžeme být chudší" - party vrstevníků svádějí studenty k nepravostem, logicky tedy mají vliv i na volbu povolání, upozorňuje nová studie Národního úřadu pro ekonomický výzkum. V sekci Brainiac se lze dočíst o pozoruhodném výzkumu, zda má na koncentraci řidiče horší vliv textování za volantem, nebo vodka. Ano, tušíte správně; SMS je horší.) A do veřejné debaty se tu nadhazují nečekané návrhy. Například: co kdyby se ten "americký kousek Kuby" využil jinak? Tedy že by na Guantanámu vznikl nový tropický ráj?

***

Autorovy dny v HN se rychle krátí. Během července odejde úplně. Dnešním dnem proto zavírá tento blog - nepravidelné výpisky čtenáře zahraničního tisku. Autor tímto děkuje Janě, pánům jm a Davidu k., Černé zmiji, masi a dalším čtenářům za příjemnou společnost a těší se na shledání jindy a jinde.

Tomáš Němeček