Kdo může za bublinu, asijské úspory, nebo FED?

Šéf americké centrální banky Ben Bernanake je jedním z autorů teorie „saving glut". Podle ní za cenovou bublinu na akciovém a realitním trhu v USA nemůže expanzivní měnová politika FEDu v čele s uctívaným Alanem Greenspanem. Může prý za ní přemíra úspor v zemích jako Čína, Rusko, Taiwan či v zemích vyvážejících ropu jako Nigérie nebo Venezuela. Objevili se ekonomové, kteří nepřímo podpořili Bernankeho například tím, že dokonce vysvětlili onen nárůst míry úspor v Číně. Za jejich růstem údajně stojí politika jednoho dítěte. Je možné, že toto vysvětlení je správné. Zmíněný přebytek úspor údajně proudil do USA, kde tlačil na snížení úrokových sazeb a zvýšení neudržitelných investic.

Tato argumentace, kterou zde podpořilo i několik blogerů, mi připadá minimálně podezřelá a spíše se mi jeví jako dodatečně hledané alibi. Uveďme tedy některá fakta, která tuto argumentaci ukážou jakou mylnou.

FED se ve svém rozhodování o nastavení úrokových sazeb v minulosti  zhruba držel Taylorova pravidla. Problém je právě to „zhruba". Věhlasný John Taylor, ekonom, který si s Benem Bernankem v pohledu na ekonomickou problematiku jinak obstojně rozumí, ve svém několik měsíců starém paperu ukazuje, že v letech předcházejících krizi se FED od jím rozpracovaného pravidla místy značně odchýlil a trajektorie klíčové úrokové sazby nabrala až příliš klesající charakter. Nechme stranou problematiku Taylorova pravidla a fakt, že ani názorový kolega Bernankeho nevidí minulou měnovou politiku FEDu jako optimální, berme jako jeden z protiargumentů.

Za druhé, kdyby za cenovou bublinu byly zodpovědny úspory Číny aspol. a nikoliv zvýšení množství peněz v oběhu v USA, potom by to znamenalo, že musely poklesnout spotřební výdaje v Číně, aby zbyly peníze na kapitálové statky dovážené do Spojených států. Takový dovoz by ovšem neznamenal růst cen aktiv v USA, nýbrž naopak jejich pokles. Jenom ta část ušetřených prostředků, která byla utracena v USA, mohla tlačit na růst cen aktiv. Poptávka po kapitálových statcích může vzrůst jedině díky poklesu poptávky po spotřebních statcích nebo díky růstu množství peněz v oběhu. Větší výdaje na kapitálové statky z asijských úspor musí jít ruku v ruce s poklesem výdajů na kapitálové statky z amerických úspor. Jediná jiná možnost je emise peněz americkým FEDem.

Dále je třeba říci, že kdyby za cenovou bublinu mohly úspory, pak bychom v bankovním sektoru nepozorovali akutní nedostatek kapitálu, jak tomu bylo. Tento nedostatek kapitálu je logicky důsledkem mylných investic vyvolaných tiskem peněz, nikoliv zvýšeným spořením.

Ptám se také, jestliže cenovou bublinu vyvolala přemíra asijských úspor, jak je možné, že ceny najednou klesly? Jak je možné, že úspory najednou došly? Není to tím, že důvodem bubliny nebyly úspory, ale byla jí úvěrová expanze a neschopnost jí nadále udžet?

Podobných nesrovnalostí v Bernankeho argumentaci je ale více, a proto teorii „saving glut" odmítněme a přiznejme si, že centrální řízení nejdůležitějšího sektoru ekonomiky selhalo.