Myslela jsem si, že ten nejsilnější festivalový zážitek mám už letos za sebou - i když to byl zážitek spíše negativní (Antikrist). Antikrist je ale překonán - díky bohu! - a to opět filmem z letošního festivalu v Cannes. Film Hledá se Eric (Looking for Eric) Kena Loache mi v mnohém připomněl nedávnou komedii Mikea Leigha Happy-Go-Lucky. Je totiž také podobně mile optimistický a neokázalý a radost hrdinů hledá v maličkostech - jako by tvůrci vyslyšeli volání diváctva po milých a optimistických filmeech pro dobu finanční krize.
Hledá se Eric vypráví příběh outsiderského pošťáka Erica, který prostřednictvím svého idolu, slavného fotbalisty Erica Cantony dává dohromady život svůj i svých blízkých, napravuje staré chyby i ty nové a snad i dojde šťastného konce, což v záplavě depresivních filmů, které jsem tu viděla, působí jako balzám. Eric Cantona, který se jednou zjeví jako duch v hrdinově pokojíku polepeném fotbalovými relikviemi, ho častuje svými nepravděpodobnými, směšnými moudry, která ale pomohou najít Ericovi ztracený smysl života, vyřešit dávné trauma, které způsobil své první lásce i pomoci svým nevlastním synům ze spárů gangstera, který se pak dočká i vtipného veřejného ponížení. Je to jeden z těch filmů, který dojme i nejzatrvrlejší cyniky a přitom tak nečiní nijak vyděračsky.
Hledá se Eric zatím bohužel nemá jistou cestu do české distribuce, i když je to film v každém ohledu skvělý. Podobné je to i s dalšími filmy z Cannes, na které se chystám dnes - Široce otevřené oči a Fish Tank. Alespoň že ta Hanekeho Bílá stuha, na kterou se chystám večer a jejíž obě projekce byly už ráno beznadějně vyprodány i na novinářské akreditace, míří díky společnosti Artcam do kin. Pár těch nejlepších filmů z Varů bude po festivalu k vidění alespoň na ozvěnách Šary Vary v Aeru a Světozoru, na zbytek už budem jen nadšeně a smutně vzpomínat...jak to bude s Ericem?
