Můžeme se vztekat, můžeme stokrát tvrdit, jak nás měli Kanaďané zařadit na listinu „bezpečných zemí“, ale stejně se holým faktům nakonec nevyhneme. Za obnovení vízové povinnosti do Kanady si opravdu můžeme hlavně sami.
Česká republika má dlouhodobý problém. Ten problém není etnický či rasový, ale sociální. Část našeho obyvatelstva není začleněna do většinové společnosti. Svou vlastní vinou? Vinou oné většinové společnosti? Odpovědět na tuto otázku je nemožné a ve skutečnosti i zbytečné.
Faktem je, že část Romů žije v nedůstojných podmínkách, – z vlastní vůle nebo kvůli diskriminaci – nepracuje a jejich dětem se v průměru nedostává obstojného vzdělání – opět je otázka, zda z vlastní vůle nebo kvůli diskriminaci.
Viditelně nemalá část většinové společnosti má vůči Romům negativní postoje. Naštěstí je zatím jen docela málo těch, kteří do oken domů obývaných Romy házejí zápalné láhve, případně do sídlištních ghet chodí s falešným pocitem chrabrosti (a poseroutkovsky zakrytým obličejem) chránit domnělé zájmy národa s basebalovými pálkami.
Je ale hodně těch, kteří by se Romů rádi zbavili. Kteří si od nich odsedávají v tramvaji, kteří by je nezaměstnali ve své firmě, kteří si u piva občas zanadávají na „líné černé huby.“ Kteří tleskají, když Romům heroicky vypadající regionální politici berou sociální dávky rovnou na úřadě. Nevadí ani, že tak poskytují báječné výdělky exekutorům. Aplaus sklízejí i ti, kteří „cikány“ prostě stěhují někam za město. Pozemek u autobusového nádraží v centru je pro developery zajímavý, to si dokáže spočítat i starosta, který to nedotáhl dál, než k maturitě.
Oba zmíněné počiny jsou samozřejmě neetické, protože rasistické a tudíž nesprávné. Etický rozměr je samozřejmě podstatný a etika ve fungování občanské společnosti hraje nezastupitelnou roli. Nicméně odvolávat na takové tvrzení se v dnešní době stalo tak trochu klišé. Hned uslyšíme cosi o „lidskoprávním průmyslu“, „pravdoláskaření“ a intelektuálech, kteří by „konečně měli jít do hajzlu“.
Jenže včera se ukázalo celkem věrohodně, že ani mediálně atraktivní bouchnutí do stolu Čunka či Řápkové ve skutečnosti nepředstavuje ani v nejmenším řešení problémů spojených s Romy. Ukázalo se, že vystěhování za město a exekuce sociálních dávek představují jen jakési dočasné odsunutí problému, který ale zase zanedlouho vyplave jinde.
Ano, Kanada mohla a snad i měla postupovat jinak a důkladněji při ochraně svého imigračního systému před zneužíváním. Jistěže hanba patří těm, kteří za oceán odešli z čistě prospěchářských důvodů. Jsou tu ale opravdové příběhy lidí, kteří zažili útoky skinů, nemohli najít práci kvůli barvě své pleti nebo je náš demokratický stát poslal rovnou do zvláštní školy. Je úplně lhostejné, zda jde o 5, 10 nebo snad 70 % žadatelů o azyl v Kanadě – jestliže nejde pouze o jednotlivce, pak je něco v nepořádku.
Jinak řečeno: kdyby Romové neměli důvod z Česka tak hromadně odcházet, asi bychom se vízové nepříjemnosti nedočkali. Přiznejme si, že pro jejich dobro česká společnost za posledních dvacet let neudělala vůbec nic. Nemálo bude jistě těch, kteří budou tvrdit, že si za špatné své postavení Romové můžou sami. Ať už je to pravda či nikoli, od vízových nepříjemností nás to neuchrání. Koneckonců, nezbavíme se tím ani zneužívání českého sociálního systému, nákaz šířících se z domů s bídnými hygienickými podmínkami nebo zvýšené kriminality Romů – pokud vůbec existuje i ve skutečnosti a ne jen v našich představách.
Co tedy dělat? Snažit se Romy a další sociálně vyloučené skupiny integrovat do většinové společnosti. Bude nutné hledat způsoby, jak jim efektivně pomoci z bídy a zoufalství a dát jim budoucnost.
Jak dlouho to bude trvat? Dlouho. Bude ten proces snadný? Ani náhodou. Bude úspěšný? Asi ne úplně. Vyplatí se tedy vůbec? Ano. Včera v 10 hodin večer jsme viděli docela jasně, že nejde jen o „jejich dobro“, ale také „o to naše.“
