Facebook, Facebook…

           Ujišťuji vás předem, že ač začnu vejci, nebudu o nich vyprávět dlouze. Ve stávající krizi plné často infantilních protestů by to byla rozmařilost, neboť celý český mediální rybník se nedávno pokryl tlustou vaječnou krustou. Ovšem k čemu to bylo? Kapři ze sádky mediokracie svůj rybník nevypustí. A tak se stali rukojmími, či dokonce lepkavými lokaji jedinců, jež si usmyslili umíchat si ulice po svém. Usmažit je v jedno velké volské oko. Případně – pro velký úspěch – nahlížet jeho optikou realizaci projektu státních maturit.

Vedle těch, kteří jednají s postranní, například s politickou nebo ekonomickou motivací, sehrávají při podobných akcích svou úlohu lidé potrefení frustrujícím receptem na takzvanou tekutou modernitu. Osoby stržené stádností a omámené nadto nadšením z beztrestné anonymity davu. Jakoby jediného organismu, jehož početí se stále častěji, světě, div se, odehrává na Facebooku. Čili uvnitř komunitního serveru, de facto v neexistujícím prostoru. A co je tudíž paradoxní: prostřednictvím důkazu masové osamělosti moderního člověka, jenž se potýká s tím nejpřirozenějším, mezilidským kontaktem.  

            Je toho více k zamyšlení. Když pročítávám volné internetové diskuze pod články denního tisku, pro zábavu dekonstruuji vzkazy neznámých jedinců v elektronickém davu. Nalézám velikou sdělnost kouzlem nechtěného. Většinou se názorových třenic bohužel zúčastňují osobnosti řešící si komplexy nebo špatnou náladu. Scestně poučují, spílají a ve zdánlivě anonymním kyberprostoru nechávají u svých peprných výkřiků pitvorné tvářičky. Nezbožné ikonky. Dojde-li na smazání příliš krutého ediktu „Jeho Hodnotícího Veličenstva“, vypuká nezřídka i pochybná radost vykořeněné dušičky: „Hurá, nepřehlédli mne!“  

Bezejmenná zbabělost těch, již nejspíše nemají, kterak na sebe jinak upozornit a nesvedou mluvit zpříma, bez přetvářky, evokuje divoké nezralé sprejery. Pyšné na to, když kolem jede „jejich“, protože potřísněný vlak. Jenže tito jdou aspoň s kůží na trh, riskují zadržení a trest. Přitom mohou mít nepodchycený dar tvořivosti, jakou v elektronických pavučinách nalézáme vsítěnu bohužel zřídka. Ve  virtuálních debatách najdeme nejpravidelněji hrubosti vpletené do výzev, nechť ten či onen dál politicky nepůsobí. Ať už, ježišmarjá, táhne, anžto prý nechápe, co každý prostý občan. „Nařizují“ mu další článek napříště nepsat a tak pořád dokola.    

Spousta redakcí pokrytecky lamentuje nad zápachem a kraválem, jenž se line z většiny on-line ulic. Leč zároveň usilují o přilákání širokého publika, ber kde ber. Včetně vyprahlé pustiny periferie. Jiné rezignovaly na představu kulturních výměn názorů, diskuze zrušily, eventuelně nastolily jejich daleko přísnější pravidla.

Zakladatel našeho nejstaršího webového deníku Ondřej Neff přiměřil kdysi internet k městu, rozpravy „elektronické lidu“ ke stokám. Upozorňoval na individua pravidelně narušující upřímnou snahu o výměnu názorů, načež doporučil vcelku rozumný postup: vyhýbat se urážkám, kádrováním a stupiditě výtečníků. Jenže ruku na srdce – je podobné řešení podstatou věci, co vůčihledně roste? Nebo jde o další, zaručeně poslední životní kompromis, o další „Facebook“?

Vyšlo ve slovenském společensko – politickém týdeníku Slovo