Poptávka, nabídka a úroková míra

Šéf britské centrální banky, Mervyn King, si nedávno posteskl, že má nedostatek pravomocí, aby mohl dosáhnout svého cíle – stability bankovního sektoru. Nestačí mu tedy státem vynucovaný monopol na emisi peněz, chce ještě více a je přesvědčen, že silnější Bank of England by znamenala silnější britskou ekonomiku. Já se ale domnívám, že Británii by možná bez centrální banky bylo lépe.

Stejně jako většina jiných centrálních bank i ta britská dlouho udržovala úrokovou míru velmi nízko, protože se domnívala, že to je ta správná a optimální úroveň. Nesmyslnost tohoto přístupu ale vyplyne, když si uvědomíme, že úroková míra je cenou jako jakákoliv jiná. Principiálně se od ceny rohlíku neliší vůbec v ničem. Je odrazem vzácnosti určitého statku, v tomto případě kapitálu, a za normálních okolností se ustavuje interakcí mezi poptávkou a nabídkou. Nezasahování státu do cen rohlíků by určitě podpořil i zmíněný Mervyn King, u úrokové míry ale najednou jakoby neznal základní principy ekonomie.

Pojďme se podívat, jak to s rohlíky a úrokovou mírou je. Když po rohlících stoupne poptávka, jejich cena roste a přiláká výrobce rohlíků, kteří jich také více vyrobí. Když by nějaký centrální pekařský úřad určil, že cena rohlíků nesmí růst, pak by jejich výrobci nedostali signál, že jich mají více vyrobit, a přání spotřebitelů by nebyla vyslyšena. Na trhu, kde centrální banka neovlivňuje úrokovou sazbu (nebo vůbec neexistuje), se při růstu poptávky po zapůjčení kapitálu setkáme s růstem jeho ceny, tedy úrokové míry. To přiměje lidi, aby si více odříkali současnou spotřebu – aby spořili. Volný kapitál je pak zapůjčen těm, kteří ho poptávají.

V případě, že centrální banka ale úrokovou míru nenechá vzrůst, neporoste množství uspořených prostředků. Lidé budou mít dojem, že je více zdrojů, než skutečně je, a zahájí nové investiční projekty, ekonomika je zdánlivě v konjunktuře, všichni mají centrální banku rádi, jak to všechno pěkně zařídila. Později se však ukáže, že vyprodukované statky vlastně nemá kdo za co koupit. A recese je na cestě. To vše proto, že centrální banka nerespektuje základní zásadu tržní ekonomiky – ceny se prostě nemají regulovat.

Teď na chvíli přeskočme do USA, kde to byla stejná pohádka. Nyní se i přes veškeré akce FEDu ukazuje, že lidé pochopili, že žili nad poměry a začali více spořit. To však rychle přispěchá Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, a největší odborník na ekonomii na světě, a nechá se slyšet, že přílišné spoření by mohlo ekonomice uškodit. Široce sledovaná CNBC tomu nasadí korunu – spoření je prý dlouhodobě dobré, ale krátkodobě ne.

Já se ptám, jak dlouhé musejí být naše životy, aby CNBC přišlo, že je vhodné sledovat dlouhodobé cíle?