V práci jsem se zaběhla, nakupenou práci dohnala a rozkoukala jsem se natolik, abych mohla posoudit, jakouže to práci jsem si vybojovala. A že to byl boj! Monstr šéf, pohovory, rozhodování a obhajování vlastní volby. Moje nervy na ten stres už asi nikdy nezapomenou. Nakonec se vše urovnalo: Monstr šéf se mě několikrát snažil lákat zpět, ale nakonec se s nepořízenou odplazil. Mac Book už dávno nefunguje a moje nástupkyně prý vydržela jenom tři dny, než s pláčem utekla. Šéfa personálu, co se mnou dělal pohovor do "konkurenční firmy", potkávám každé ráno v kavárně a dáváme si společně dobrou italskou kávu. A že jsem se rozhodla správně, o tom už teď nepochybuje ani manžel, ani já. Ráno chodím do práce nadšená, večer se vracím sice unavená, ale naprosto spokojená.

A mám poprvé v životě z práce pocit, že je součástí toho, co jsem. Že přesně to, co umím, tam můžu využít a že přesně to, co se chci naučit, tam na mě čeká. Konečně si uvědomuji ,jak je důležité mít uspokojující práci. Nemluvím teď o kariéře, o penězích, o šplhání do vyšších pozic. Jenom o tom, že to čím je člověk v práci, je jen "jeho", je to součást růstu, je to jeho vlastní bitevní pole, kde se může postavit na vlastní nohy a dokázat si, co vlastně umí. Často na to zapomínáme  - my, ženy, matky a manželky. Zapomínají na to i manželé a partneři a zapomíná na to zaměstnavatel, který většinou matku s malým ditětem zaměstná jen velmi nerad, v domnění, že bude muset utíkat často domů a bude myšlenkami stále "doma" u dítěte.

Uvědomuju si konečně, že osobnost, individualita a nezávislost, hlavně ta duševní, je totiž pro ženu naprosto nutná k přežití. K zachováni duševní rovnováhy. Manželstvím a dítětem se totiž není potřeba "zrušit". Nemůžu přece vymazat svoje Já, na kterém jsem pracovala od dětství, ve škole i ve společnosti, a udělat místo toho nové "Já" co se dává tělem i duší nové rodině. Na altruismus nevěřím. Všechny podvědomě doufáme, že to co dáme, se nám jednou vrátí, a že nás za to doma pochválí a pohladí. Ve skutečnosti ale potom rodina bere naše snahy jako naprostou samozřejmost, a očekává od nás stále víc a víc. Ono se totiž potom velmi snadno stane, že i partner, který sice možná nezávislost a třeba i novou práci někdy težko nese, protože to pro něj znamená více práce a námahy, se jednou probudí, a už neleží vedle holky, kterou si vybral a kterou obdivoval, ale vedle někoho úplně jiného, nápadně připomínající jeho matku.

A tak vám, pracujícím ženám, říkám: buďte své, chraňte si vlastní duši a hýčkejte svoje schopnosti. Nejen pro vás, ale i pro vlastní rodinu, pro vlastního partnera, který sice možná hučí, že pořád mluvíte jen o té práci a že večeri musí zase vařit on, ale před známými se pak chlubí, že jeho přítelkyně je prostě pořád stejně skvělá jako kdysi. A Vaše Já vám za to jistě poděkuje.