Co brání rozpočtovým škrtům?

Státní rozpočet je prý v rekordním schodku, nebo v něm brzy bude. A hledají se prý způsoby, jak ho snížit.

Vím, jak snížit rozpočtový deficit, protože vím, co je jeho fundamentální příčinou. Příčinou není ekonomická krize. Ta ho jen prohlubuje. Problém ani není v deficitu jako takovém. I kdyby byl rozpočet vyrovnaný, stále v sobě obsahuje obrovský problém. Problém iracionálních a hanebných výdajů. Ostudných stovek a stovek miliard, které je třeba škrtat.

Tyto miliardy je třeba škrtat nikoli primárně kvůli tomu, že máme schodek, ale kvůli tomu, že jdou na financování programů a aktivit, které nepaří mezi morální a racionální fukce státu.

Co brání rozpočtovým škrtům? Samozřejmě že politické názory na to, co má či nemá financovat stát (či obecně vláda na jakékoli úrovni, centrální či místní), respektive jaké mají být funkce státu. Soudobobá světová politika - napříč celým politickým spektrem - se v podstatě shoduje na tom, že stát má zasahovat do vzdělání, zdravotnictví, bydlení, bankovnictví, energetiky a dopravy nebo že má poskytovat „sociální záchrannou síť", mám-li vyjmenovat jen ty nejvíce státem zachvácené a zničené oblasti. Celá politická sféra totiž sdílí filozofii, kterou ta či ona politická strana uplatňuje více či méně důsledně, ale v principu se všechny shodují. Je to filozofie kolektivismu a morálka sebeobětování, která nutně prostupuje celou politikou, protože dominuje naší civilizaci, a dlouhodobě ničí tento svět.

Obludná a zvrácená altruistická morálka, která, zastřena přitažlivým ale ve skutečnosti zcela překrouceným a zničeným pojmem "solidarita", apeluje na sebeobětování vlastních hodnot ostatním, sledování vlastních zájmů považuje za zlo a potřeby ostatních nadřazuje nad sledování vlastního prospěchu. Absurdní pojem "veřejný prospěch", kterým nás politici a intelektuálové všech barev ubíjejí dnes a denně, už jen korunuje kolektivstické dílo zkázy, protože neslouží k ničemu jinému než systematickému očerňování a vymazávání čehokoli, co je individuálním cílem, osobním úspěchěm a prospěchem, racionálním a proto ušlechtilým soukromým zájmem, vlastní ambicí, hodnotou.

 Právě tato morálka a tato filozofie vede k tomu, že mezi funkce státu se dnes počítá i páchání morálních zločinů v masovém měřítku, jak jsem to před mnoha lety charakterizoval ve své knize Trh a stát. Jde o pošlapávání práva na svobodu a na majetek na každém kroku. V Čechách, v Americe, Německu, Kanadě, Anglii, kdekoli chcete. Státy se staly mašinérií zla. Proti legálnímu zlu se jeho oběti nemohou bránit legálně. Pouze morálně. Pouze racionální morálka je schopna nakonec odstranit nemravné zákony, kterých dnes máme stovky - v čele s ústavou.

 Ještě se divíte, že se státní výdaje nedaří spoutat?  Ještě se divíte, že nikdo nemá odvahu učinit zásadní a obrovské škrty? Samozřejmě, že to dnes není možné. Nejdříve je třeba napadnout a vykořenit morálku sebeobětování. Morálka je věcí principu, a proto altruismus, jako v principu morálku smrti, nikdo důsledně a ze zásady uplatňovat nemůže a také neuplatňuje. Lidé se dobrovolně obětují jen trochu, neochotně, v malých dávkách, aby domněle "odčinili" své zcela běžné sledování vlastního prospěchu, které je samozřejmě sobecké, správné a morální. Neříkejte, že občasná pomoc lidem v nouzi je altruismem, obětí. Není. A to bychom se dostali k dalším a dalším zničeným pojmům, jejich nápravou musí začít jakákoli snaha přivést politiku na cestu rozumu, mravnosti. Teprve pak má smysl vážně hovořit o tom, jak napravit veřejné finance.