Výlet minovým polem českého oživení

Světová ekonomika dnes připomíná lokomotivu, která se po vážné nehodě velice pomalu snaží rozjet. České ekonomice jde teď v zásadě o dvě věci. Aby se lokomotiva udržela v chodu - světové oživení bylo udržitelné. A aby ať už vlastní vinou nebo vinou někoho jiného nezůstal český cestující trčet na nástupišti.

Začněme u nástrah, které mohou zastavit globální oživení. Oprava soukolí světové ekonomiky nebyla zadarmo. Vlády po celém světě přistoupily k bezprecedentním krokům ve finančním sektoru a do boje s deflací vytáhly s masivními rozpočotovými výdaji. To bylo sice v případě velkých ekonomik nejlepší možné řešení, bez důvěryhodné strategie ústupu z expanze ale nakonec nahozený motor zase rychle chcípne. Pokud se trhy budou bát, že za biliony dolarů nového dluhu budou nakonec pouze natištěny nové peníze, začnou s předstihem kalkulovat s rizikem inflace (skutečná inflace přitom bude ještě velice nízká) a pošlou nahoru reálné úrokové sazby. To může být pro pro pomalu se rozjíždějící lokomotivu smrtelná rána.

Nebezpečím číslo dvě je špatná struktura "nového" globálního růstu. Je nad slunce jasné, že se nevracíme do světa před krizí, ve kterém velká část světové produkce končila v nákupním košíku amerického spotřebitele. Daleko více musí nakupovat ti, co v časech před krizí spořili a financovali nezdravé zadlužování v USA. Zvlášť velké naděje se vkládají do Číny, kde se spotřeba podílí na HDP pouze 35% (v USA je to 70%). Tempo čínské spotřeby půjde ale těžko trvale urychlit bez zásadních reforem. Největší překážkou je neefektivní polostátní finanční systém, kde mohou fungovat úvěry na politickou objednávku. Pokud tak jako dnes půjde rychlejší spotřeba  ruku v ruce s více než 30% růstem úvěrů, budou banky brzo zápasit se špatnými úvěry a spotřební apetit Číňanů tvrdě narazí.

Pastí číslo tři je protekcionismus - nebezpečné pokušení, které se s železnou pravidleností vrací zpět v težkých časech. Ze všech nášlapných min by důsledky této pravděpodobně byly nejdestruktivnější. Globální ekonomika dnes kriticky závisí na zahraničním obchodu, jehož rozvoj v minulých dekádách přinesl nemalý užitek. Rozbití  globálních odběratelsko dodavatelských řetězců by odnesly především menší ekonomiky, které se nemohou spolehnout na velký domácí trh. Nebezpečí bude postupně narůstat s tím, jak dál poroste nezaměstnanost a s ní i politická objednávka po jednoduchých a krátkozrakých řešeních na ochranu domácích pracovních míst.

Nástrah, které před sebou má chatrně oživující světové hospodářství, tedy není málo. Navíc i když se globální ekonomika rozjede, český cestující ještě nemusí být automaticky na palubě. Místenku nám zaručí pouze vlastní konkurenceschopnost. Ta je zatím vzhledem k relativně nízké ceně práce (8 EUR/hodinu) a k vysoké flexibilitě pracovního trhu (zaměstnavatelé neměli v době krize problém rychle propouštět) slušná. Ohrozit ji ale může ztráta důvěry v hospodaření státu. V takto hluboké krizi se sice nelze vyhnout hlubokým rozpočtovým schodkům, jakýkoliv větší domácí stimulační balíček je ale v malých ekonomikách zbytečným plýtváním peněz. Balíček sám o sobě nedokáže stabilizovat hospodářský propad vyvolaný výpadkem zahraničních zakázek. Rostoucí nedůvěra v hospodaření státu naopak zbytečně prodraží cenu peněz všem domácnostem i podnikům na českém finančním trhu, a sníží tak konkurenceschopnost.  I když zatím máme místenku v pomalu se rozjíždějící globální lokomotivě bezpečně rezervovanou, neměli bychom to brát jako samozřejmost. Po vzoru Maďarů o ni můžeme snadno a rychle přijít.