Dominik Hašek: Picasso mezi tyčemi

Není snadné napsat portrét muže, jehož chtěl český národ před pár lety na Hrad. Nutně oslavný elaborát dnes už naštěstí není zapotřebí. Dominik Hašek si totiž mezitím vlastní piedestal rozbořil sám.

Nejslavnější český hokejový brankář a jeden z nejlepších gólmanů historie třikrát ohlásil konec své famózní kariéry. A třikrát se vrátil. Naposledy nyní do dresu Pardubic, týmu, kde s hokejem začal.

Po patnácti letech se tu představil v domácí hale v letním přípravném poháru. Třetí comeback může začít. Otázka, jestli bude poslední, má dopředu stejně nedůvěryhodnou odpověď jako všechny předchozí.

"Pořád musím něco dělat"

Čtyřiačtyřicetiletý Hašek je ztělesněním podstaty sportu jako činnosti, kde se jedni poměřují s druhými. "Chci sám soutěžit, ne se jen koukat na jiné. Pořád musím něco dělat," uvedl ve své deset let staré autobiografii Chytám svůj život.

Tehdy sice zamítl možnou budoucí kariéru trenéra, ale mimoděk už dopředu ospravedlnil všechny své odchody a návraty. Jenže podivně nahořklá pachuť z nich zůstává.

Ještě před prvním návratem Hašek vypadal, že má vše srovnané: "V brance nemůžu zůstat věčně, rozhodně to nechci protahovat," prohlásil, když ohlásil první derniéru.

Jenže pak to začalo. Zámořští novináři mu nemohou zapomenout hlavně první konec/návrat. V létě 1999 je vytáhl přes půl světa do Prahy na velkou tiskovku, jejíž hlavní poselství se zanedlouho ukázalo stejně falešné, jako tehdy bezbřehá úcta k Dominatorovi.

Zákroky jako dobře organizovaný chaos

Jistě, Hašek byl a možná stále je excelentní brankář. V kanadsko-americké NHL posbíral tolik individuálních trofejí, že těžko nějaký gólman bude mít lepší hokejové curriculum vitae než on.

Tím za mořem zbořil poslední zeď předsudků proti hokejistům z Evropy. Jako první brankář ze starého kontinentu dlouhodobě uspěl, navíc s podivným stylem chytání, které připomínalo motýla před smrtí.

Vlastně ani žádný styl neměl. Jen zastavoval puky letící na branku. Kdosi o Haškovi někde napsal, že jeho zákroky byly dobře organizovaným chaosem. "Hašek je v NHL něco jako Pablo Picasso v malování," odtušil deník USA Today.

Před ním nikdo nedovedl tak efektivně zahodit hokejku a proti všem brankářským kánonům chytat puk do vyrážečky (vždyť to jde i proti názvosloví!).

Zatímco mnoho brankářů zabere tolik místa, že není kudy puk procpat do branky, šlachovitý Hašek těží z předvídavosti. Jen málokdo na světě tak dobře "čte" hru jako on.

Hašek není bohužel jen Nagano

Když byl Hašek na vrcholu (a že na něm byl během šestadvacetileté kariéry v seniorském hokeji dlouho), byl pro svůj tým něco jako povolený doping.

Ať to bylo v Naganu, s Buffalem, jehož průměrný tým dotáhl do finále Stanley Cupu v roce 1999, nebo při při triumfu Detroitu o tři roky později.

Udivoval neobvyklým kloubním rozsahem. "Dosáhl jsem nohou tam, kam se jiní můžou nanejvýš podívat," chlubil se Dominik.

Existuje ale i jiný než sportovní pohled. A sportovní a morální kvality nelze položit na stejné misky vah.

Kdo zná z české sportovní historie jen Nagano, ten možná má Haška za boha, tak, jak se vykřikovalo v promrzlých únorových dnech roku 1998. Ale Hašek není jen Nagano. Bohužel.

Fingovaná zlomenina, prodaný zápas... 

V Česku byl na přelomu století něco jako sekulární svatý. Dal zemi, rozmrzelé z pomalého ekonomického i politického růstu a v začínající "blbé náladě", co slavit. Byl to jen sport, ale díky Haškovi jsme porazili celý svět.

Získal vysoký společenský kredit a státní Medaili za zásluhy. Jako by se zapomnělo na to negativní, co už měl národní miláček za sebou. Kdo by v olympijském opojení zmínil předchozí morální poklesky maskovaného hrdiny, byl by snad za vlastizrádce.

Třeba jak fingoval zlomenou nohu, aby nemusel na vojnu do Trenčína. Jak legendárního reprezentačního trenéra Vladimíra Kostku poslal do oněch míst. Jak na jaře 1985 prodal zápas proti Vítkovicím, které se potřebovaly zachránit v lize.

Jak při vojenské službě v Dukle Jihlava hodil slavný dres do koše, protože nechtěl hrát proti "své" Tesle. Jak byl ve Spojených státech potrestán za rychlou jízdu pod vlivem alkoholu.

Jak v Buffalu napadl reportéra Jima Kelleyho a kvůli článku v novinách mu roztrhal košili. Temperament a obrovská ctižádost mu občas uvolnily záklopku sebekontroly...

Nejtrestanější hráč a šílenec z in-line hokeje

Málo se ví, že Hašek ještě v osmdesátých letech přejel při zápase v Plzni celé hřiště, aby zezadu krosčekoval Václava Baďoučka, dnes trenéra brněnské Komety.

V roce 1986 se dokonce jako brankář stal nejtrestanějším hráčem ligy, což je naprostá rarita! Že je konfliktní typ se ukázalo i v Naganu, kde se ostře pohádal se střelcem zlaté branky Petrem Svobodou.

A pak je tady slavný incident z in-line hokeje, kdy podle svědků brutálně mlátil holí protihráče a poslal ho tak do špitálu.

"... a dává tak špatný příklad naší mládeži," psalo se o Haškovi ve Svobodném slově za socialismu. Hašek sice ve své autobiografii vysvětlil, že tehdy šlo jen o nepodložené tvrzení, že se chová jako primadona, ale ta věta zvláštně rezonuje i dnes.

Krachující Dominator

Aby nedošlo k nedorozumění: "naše mládež" není v ohrožení, Hašek je stále pozitivním příkladem. Ať už nezměrnou tréninkovou pílí, láskou ke sportu nebo tím, že při skvělé kariéře vystudoval vysokou školu (mohl by na střední učit dějepis).

Nedostatek intelektu, tolik příznačný pro vrcholový sport, mu nikdo vyčítat nemůže. Když s ním mluvíte, je hned jasné, že tu nestojí žádná "vygumovaná hokejka".

Odpovědi mají hlavu a patu. Toho si cení zvláště hokejoví reportéři (i když ti zámořští si z Haška utahovali kvůli výraznému českému akcentu).

Je ale škoda, že obraz jednoho z nejlepších českých sportovců všech dob nezůstal čistý. Vedle excesů mezi Haškovy prohry patří i firma Dominator.

Kdyby byznys se sportovním vybavením vzkvétal (v Česku už brankář krám zavřel, společnost prodělávala třicet tisíc korun denně), možná by Hašek už nikdy mezi tyče nevlezl.

Nevyhnutelný návrat

Stačil by mu boj o pozici na trhu, místo toho ale přišel krach a prázdnota. Návrat k hokeji byl nevyhnutelný.

Co Haška pořád táhne na led ve věku, kdy by si mohl užívat vydělané miliony? Paradoxně si lze vypomoci odpovědí, kterou použil, když naposledy kariéru uzavíral.

"Hrál jsem, protože miluju soupeření. Není lepší pocit, než když vyhrajete zápas a jste v šatně se spoluhráči."

Snadná vítězství ho ale nebaví, miluje, když se musí o výsledek dramaticky bojovat. Další velký zápas ho teď čeká - dokázat, že na to stále má. Na ledě, i mimo něj.