Ministr financí Eduard Janota navrhuje zcela konkrétní zvýšení daní. Zvýhodněná sazba DPH (ve které jsou potraviny) se má zvednout z 9 na 11 procent a základní sazba DPH, ve které je většina zboží, má vzrůst z 19 na 20 procent. Ministr si ještě klade za cíl zvýšit sociální pojištění u lidí s příjmy nad 94 tisíc korun a také zvýšení spotřební daně.

Na první pohled se to zdá nemoudré: uprostřed recese a pravděpodobně i deflace (poklesu cen) zvyšovat daně. Vždyť se jen zvýší neochota domácností utrácet, recese se prohloubí a to možná přijde ještě další výkyv, resp. poklesy hospodářství. Navíc může pád poptávky výrazně zhoršit i vývoj cen. Pokles cen může být hlubší a delší. Navíc zprávy a indicie ze světa - a česká ekonomika žije pouze ve světovém kontextu - ukazují, že inflace se opravdu není třeba bát a to minimálně ještě v příštím roce.

Jenže my teď platíme daň za to, že jsme neměli veřejné finance v přebytku v dobách prosperity. Propad hospodářství (a propad daňových příjmů) byl mnohem hlubší než se čekalo a důležitější je, že se nevrátí žádný raketový růst, ale v příštích letech lze čekat růst pouze velmi chabý či skomíravý, možná spíše stagnaci a vyloučit nelze ani druhý výkyv recese. Drastický vývoj veřejných financí omezuje možnosti vlády zajímat se o hospodářský růst, prioritou je prostě buď šetření nebo sanace rozpočtových příjmů v podobě zvýšení daní.

Myslíte si, že Janotu před volbami někdo vyslyší? Ani náhodou a on to dobře ví. Pouze strana TOP09 (ta má však ve sněmovně pár poslanců) si před volbami klade za cíl jakýsi nepříliš konkrétně popsaný antipopulismus, jinak se politici, kteří navrhují zvýšení daní před volbami v těchto krajích (ani v žádných jiných krajích) nevyskytují. Ač je Janota nepolitický ministr, vzkazuje politikům a voličům: toto budete muset ihned po volbách udělat (zvýšit daně), pokud nezačnete měnit legislativu a škrtat v mandatorních výdajích. A možná to budete muset dělat tak jako tak.

Jaká je však politická realita? Po podzimních volbách se začnou formovat koalice a to může trvat týdny či měsíce, pak se bude jednat o programu. Lze čekat, že se budou měnit daňové sazby a mandatorní výdaje uprostřed roku? Připravme se na to, že možná nebude jiná možnost (to se to budou krásně vyplňovat různá ta přiznání a formuláře!). A to je ještě ta lepší varianta. Horší varianta je, kdyby se politici rozhodli hýbat výdaji i sazbami až od roku 2011. Je tu jistá naděje: stále menší manévrovací prostor rozpočtu (podíl výdajů, které nejsou ze zákona) omezuje moc politiků a to se jim snad nebude líbit. Proč potom politiku dělat a v politice být? České republice nezbyde nic jiného než soustředit sociální politiku na výplatu dávek v nezaměstnanosti (ta zůstane vysoká dlouhé roky) a seškrtat či zrušit všechny dávky pro lidi, kteří práci mají.

Předčasné volby a volební kampaň v České republice přicházejí v nejhorší možnou dobu. Teď měli politici z obou velkých stran sedět a společně připravit změny nároků na sociální dávky. Teď měli zvýšit věkovou hranici pro odchod do důchodu. Teď měli zvýšit spotřební daň z benzinu. Teď měli ekonomové z NERV (ten se rozpouští v nejhorší chvíli!) žhavit mozky a vymýšlet takové škrty, které budou mít co nejmenší dopad na poptávku. Místo toho se děje opak. Nikdo nejedná s nikým, nikdo z politiků se o nic nestará. Stará se jen úřednický ministr financí, který má před důchodem. Jedna z velkých stran (ČSSD) slibuje v této situaci další dávky a druhá - bez programu - brojí proti návratu komunismu. To je ale potom opravdu maďarský scénář. Držme si klobouky!
...

A ještě k ministrově predikci ohledně přijetí eura. Janota prohlásil, že termín 2015 je nereálný. To je opět politika. Ano - je nereálný, pokud vlády neudělají výše popsané legislativní změny. Zde jsem oproti Janotovi mírným optimistou. V rámci Evropské Unie je však třeba čekat zásadní diskusi o proměně i rekonstrukci vstupních i maastrichtských kritérií. K čemu kriteria, resp. rigidní limity, které nikdo nedodržuje? K čemu rigidity, které v době krize ani respektovat nejde a jejich respektování v době krize jde dokonce proti zdravému rozumu? Pravidla jsou třeba, ale jiná, poučenější, inteligentnější, zkrátka lepší. O tom už v Evropě pochybuje málokdo. Zde se tedy pro Českou republiku rýsuje určitá naděje. Ale i tato naděje platí jen s nutnou podmínkou zeštíhlení sociálního systému.