Francouzská lekce z energetiky

Mohou být Čechy roku 2009 jako Francie v roce 1974?

Prodej povolenek s oxidem uhličitým, který se politikům podařilo veřejnosti úspěšně prezentovat přes program Zelená úsporám, otevírá otázku jak ještě více omezit produkci C0₂ v Čechách. A tím nejen získat dodatečné finanční prostředky a chovat se ekonomicky, ale i chovat se více ekologicky.

Nejvíce C0₂ na kilowatthodinu se produkuje při spalování uhlí, tedy při spalování víceméně čistého uhlíku. Spalováním uhlovodíků (například mazutu, topných olejů, zemního plynu) vzniká o trochu nižší množství C02. Při spalování obnovitelných zdrojů (i představitelkou strany Zelených zpopularizované biomasy) se počítá s tím, že vyprodukovaný C0₂ bude při „obnově" paliva opět spotřebován, např. stromy ze spálených štěpků opět někde vyrostou a při tom spotřebují C0₂ vzniklé při spalování.

Naprosto nejšetrnější z pohledu vypouštění C0₂ je taková produkce energie, při níž se nic nespaluje: tedy v našich podmínkách energie sluneční, větrná, vodní a jaderná. Bohužel pouze poslední dvě z uvedených možností se dají použít kdykoliv pro spotřebu (i když nefouká vítr ani nesvítí slunce), na takzvanou „baseload" výrobu elektřiny či tepla. Cenové porovnání také vyznívá nejlépe pro tyto dvě poslední nefosilní varianty.

U nás nyní vyrábíme 30% elektřiny z jádra, nežijeme pod Alpami ani v Norsku a nemáme zbytné zdroje vodní energie, české řešení proto musí jít jinou cestou. Francouzský stát po první ropné krizi rozjel v roce 1974 takzvaný Messmerův program s heslem „Francie nemá ropu, Francie má nápady" a dnes vidíme, že to byl nejúspěšnější program omezení produkce C0₂ a zbavení se energetické závislosti na světě. Dnes je ve Francii v provozu přes 50 jaderných elektráren, Francie vyrábí 80% elektřiny z jádra a z přiloženého grafu je jasné, že platí i rčení „Francie měla nápady, a tak dnes nemá C0₂". Z grafu je rovněž jasné, že existují jiné země, které tento problém pochopily méně prozíravě. Tyto země nyní neprodávají C0₂ povolenky, naopak je kupují. A když těmto zemím jejich dodavatelská či tranzitní země v lednu zavře kohoutek plynovodu, je jim prostě zima.

Úvahy o výstavbě nových energetických zdrojů jsou dlouhodobé a je na místě si připomenout podmínky, kdy Messmerův program vznikl: byla to nestabilita na Blízkém východě a závislost na tamní ropě, ne nepodobná naší závislosti na ruském plynu. Byl to konec tří dekád ekonomického růstu a zpomalení ekonomiky, velmi podobné tomu, co zažíváme nyní. A byla to snaha mít předvídatelnou cenu elektřiny, protože změny cen uranu hrají zanedbatelnou roli v porovnání se změnami cen paliva jiných elektráren.

Také je na místě uvést předpoklady, na kterých Francie svůj program realizovala: byla to silná státní elektrárenská společnost EdF, srovnatelná s českým ČEZ, s dobrými úvěrovými možnostmi. Francie měla silnou vědeckou a technickou základnu pro jaderné obory a erudovaný státní dozor, to v Čechách máme také. Vládní podpora a dlouhodobá energetická vize by nyní s novou vládou u nás mohla být na stejné úrovni jako tomu bylo ve Francii. A podpora obyvatelstva pro jadernou energii v Čechách byla vždy úměrná vzdělání populace, tudíž dobrá.

To, že v Čechách dnes provozujeme 6 energetických jaderných reaktorů s technologií původně vyvinutou pro ponorky, není náhoda. Tato technologie je dnes přes padesát let v plném provozu a dlouholetými zkušenostmi je vypiplaná k dokonalosti, co se týče spolehlivosti i bezpečnosti. Stejně tak není tajemstvím, že nové jaderné bloky u nás budou vycházet ze stejné koncepce jako ty stávající, neboť to je oblast, kde máme vlastní zkušenosti a znalosti. Dnes jsou tyto typy reaktorů ve světě nejpočetnější a mají výtečné provozní parametry. Koneckonců, Francie před 35 lety pro svůj energetický rozvoj vybrala tutéž technologii... Bylo to v době, kdy se stal francouzským prezidentem Valéry Giscard d'Estaing a prosazoval Spojené Státy Evropské. Alespoň v něčem je tedy jisté, že se Čechy roku 2009 liší od Francie roku 1974.