Málokdo si na to už dneska vzpomene, ale nástup Jiřího Paroubka do čela ČSSD a vlády vypadal docela slibně. Po čestném, ale necharismatickém Špidlovi a nedůvěryhodném Grossovi tu najednou byl člověk hovořící jasně, uhrančivě a rozvážně. Jenže pak...
Paroubek-premiér nebyl zpočátku úplně špatný. Řekl ano americkému radaru v Brdech. Jeho vláda (ano, ministr zdravotnictví Rath) de facto stabilizovala předluženou VZP, když na ní uvalila nucenou správu. Pokusil se o dohodu s majiteli činžovních domů, kteří Česku hrozili miliardovou arbitráží. Přihlásil se také k proevropskému směru politiky, což v zemi s většinově pro-evropsky smýšlejícím obyvatelstvem, jakou je Česko, byl minimálně větší předpoklad k úspěchu než primitivní „eurorealismus“ tehdejší ODS. Důležitým signálem nejen pro sociálně-demokratické voliče bylo také usmíření s Milošem Zemanem.
To však byl jen začátek. Paroubek s naprostým klidem a přehledem drtil v předvolebních debatách Mirka Topolánka. Ten si evidentně s novým soupeřem nevěděl rady. Ostatně to ukazuje scénka, kdy se před jednou z televizních diskuzí Topolánek zmohl jen na to, aby se skloněnou hlavou zamumlal „Ruku vám nepodám, protože si vás nevážím.“ ODS dokonce nejdřív zamlčovala a následně ořezala svůj liberální volební program. Nejspíš kvůli obavám, že sociální demokracie po několikaleté pozemanovské agónii přeci jen volby do Sněmovny vyhraje.
Na Paroubkově klidu a odhodlání tehdy ještě ani nic neměnily neustálé útoky a ponižování médii. Abychom byli spravedliví – jak jinak pojmenovat neustálé používání zesměšňujících fotografií, prvoplánově laděných „analýz“ prohlašujících těhotenství Petry Paroubkové za mazaný předvolební tah nebo televizních záběrů úmyslně zvětšujících padesátníkovo břicho. Mirek Topolánek těchto záležitostí dosud v domácích sdělovacích prostředcích zůstává ušetřen – narozdíl od těch zahraničních.
Jenže pak se cosi zlomilo. Už během oné vlastně docela úspěšně vedené předvolební kampaně se totiž ukázalo, že si Jiří Paroubek ve skutečnosti nevěří tak, jak by si sám přál.
Poprvé to ukázala ona dnes už pozapomenutá řeč o vládnutí s pomocí marťanů. Naplno každopádně Paroubka ovládly emoce okolo podivné „Kubiceho aféry“. O jejím skutečném dopadu na výsledky voleb v červnu 2006 se zřejmě nikdy nedozvíme. Každopádně daleko negativnější dopad na Paroubkovu image než zřejmě napůl smyšlený dokument o prorůstání organizovaného zločinu do politiky, měl jeho vlastní nesmyslný projev přirovnávající nastalou situaci k únoru 1948. Tehdy se ještě aspoň omluvil.
Především se ale Paroubek neuměl s ODS dohodnout na kompromisním způsobu vládnutí, který by zemi přinesl alespoň na čas jakžtakž stabilní vládu. Velká koalice sice není nic pěkného, za to však jde o v Evropě celkem obvyklý a vlastně docela transparentní způsob, jak dočasně řešit patové volební situace. Paroubek tehdy mohl být faktickým vítězem voleb, z nichž číselně vyšel jako poražený. Místo toho se pokusil veškerou moc urvat sám, když usiloval o sestavení vlády s podporou přeběhlíků, ostatně jako ODS. Ta také v přetahování nakonec uspěla.
Posedlost dobytím moci, o nějž ho – ať už spravedlivě nebo ne – v červnu 2006 připravila ODS, pak Jiřího Paroubka úplně ovládla. Nenávist a zamilovanost jsou ale nejhoršími rádci, a tak strategické chyby přibývaly na všech frontách. Jak důvěryhodný asi může být muž, který kritizuje soka odcházejícího od rodiny k milence, a vzápětí udělá totéž? Co si myslet o politikovi, který za svůj program otevřeně deklaruje „to, co ukáží průzkumy veřejného mínění“? Místo aby se stal přívětivější alternativou obhroublého Topolánka topícího se v neschopnosti udržet pohromadě vlastní stranu a vládu, pouštěl se Paroubek do čím dál tím agresivnějších a sebevražednějších akcí.
Jejich vyvrcholením pak bezpochyby bylo nesmyslné svržení vlády uprostřed evropského předsednictví, které kromě jepičího pocitu pokoření soupeře nikomu nic nepřineslo. Paroubkovu tragédii však definitivně posunulo do jejího třetího (závěrečného?) dějství. Tak přirozeně, jako existují sporné body mezi politickými stranami ve větších či menších otázkách, zpochybňování základních národních zájmů a demokratického zřízení si politici nesmějí dovolit. Jinak řečeno: neměli by je používat v politickém boji.
Březnové svržení vlády kvůli banální zámince bezpochyby šlo proti národním zájmům. Tím směrem jde i mocensko-technologické nakládání s rozhodnutím ústavního soudu a zpochybňování jeho legitimity. Stejné pojmenování si zaslouží útoky na úřednickou vládu, která v zájmu všech musí ve zhoršující se hospodářské situaci být akceschopná.
Slova o tom, že vypsání voleb ČSSD zablokuje z obavy před „komplotem“, kteří chystají „američtí poradci“ působí neskutečně...trapně. Člověk, který je schopný něco takového prohlásit a myslet vážně, na tom je už opravdu špatně. Rozhodně už není způsobilý být předsedou vlády.
Smutnější je to o to víc, že Paroubkův hlavní soupeř je jen o málo lepší. Jsou ale věci, které (zatím?) neudělal.
