Jsem squatter a mám právo na bydlení

Skončil Týden nepřizpůsobivosti a sobotní happening v centru Prahy mnoha odpůrcům alternativního životního stylu ukázal, že mladí lidé, kteří chtějí prosazovat svoje ideály, jsou toho schopni i legálními metodami. Kéž by tomu tak bylo i nadále. V naší stále zkorumpovanější zemi je totiž nutné, aby zazníval silněji hlas, který bez ohledu na politické body a lidské pokrytectví bude nenásilným způsobem poukazovat na sílící sociální problémy. A zde je určitě prostor pro realizaci mladých lidí.

Otázka vlastnictví

Na druhou stranu je ale nutné zdůraznit, že filozofie sguattingu povoluje využívat k obývání a dalším aktivitám pouze nemovitosti bez právního titulu. A vila Milada stejně tak jako dům na Albertově tento status nenaplňovaly. Odůvodňování jednání squatterů, že majitele vlastnictví zavazuje, je směšné. Vlastnické právo je nedotknutelné a hledat argumentační kličky nemá opodstatnění. Nicméně bychom neměli pominout fakt, že squatteři z Milady se snažili s majitelem již dříve dohodnout, dům odkoupit a zrekonstruovat. Proč k tomu nedošlo, lze ovšem stěží objektivně dohledat.

Dalším problémem squattingu je to, že někteří členové tohoto hnutí uplatňují svá práva na úkor druhých. Stačí si jen přečíst výčet  incidentů „obyvatel“ vily Milada. Žít v sousedství by pak chtěl asi málokdo. Chce-li někdo toleranci, měl by se tak chovat především sám. Za výmluvný pak můžeme považovat postoj „otce“ českého squattingu S. Tesárka, který se od dění v Miladě kvůli kriminalitě distancoval a podpořil její vyklizení.

Idealizmus

Radikalizace a konzum bohužel v dnešní době ničí jednu idealistickou myšlenku za druhou. Naši zkostnatělou a netolerantní společnost je ovšem nutné něčím „probouzet a popouzet“. Jak z bludného kruhu? Snad paradoxně tím, že v rodinách, školách a médiích se konečně začneme bavit nejen o vlastních právech, ale i našich povinnostech a spoluzodpovědnosti za druhé a tento svět. Ale není to zas příliš idealistické?