Zlatý (běžecký) střed

Věděli to už kdysi dávno Aristoteles, Buddha, čínští i japonští mudrci: tím nejtěžším v životě je najít pravou míru, rovnováhu, vyváženost. Zlatý střed. To však rozhodně není pouhý matematický průměr, ani geometrický bod přesně uprostřed obrazce. Není to ani jakési neutrální šedé nic. Zlatý střed je spíše ono zlaté zrnko, ukryté v písku dní na stále se pohybující rýžovací misce našeho života. Je to náš osobní poklad.

Co platí o životě, platí i o samotném běhání (a o něj tu přece běží). První možnost k přiblížení se zlatému středu nabízí už samotný problém, jak pravidelný běh do našeho životního fungování zakomponovat. Jistě mi potvrdíte, že to není vždy jednoduché - skloubit běhání s pracovními povinnostmi, rodinou, domácími pracemi a dalšími zájmy. Ale jde to. Je jen na nás, zda se nám podaří proměnit tento střet zájmů na střed zájmů. Proč by se běhání nemohlo stát společným pokladem?

Přesto, že „běžecký střed" je něco nezměřitelného, se pokouším onu střední míru v běhání najít. A to ve všem podstatném, tedy v tréninku, v závodění i ve vybavení. Snad mě k tomu opravňuje i můj střední věk (40 let) a jakási střední výkonnost (zhruba 50.místo mezi českými veterány své kategorie v maratonu i půlmaratonu).

Střední míra v tréninku? Nemám rád dlouhodobé a zcela přesné plány, v tomto případě tréninkové. Nikdy totiž nemohou úplně stoprocentně vyjít. Vždy je něco naruší, ať už je to náš aktuální zdravotní stav, nepřijatelné počasí, povinnosti aj. A co potom? Za rozumnější považuji se těmto vlivům pružně přizpůsobit a hlídat si pouze střídání jednotlivých tréninkových metod (tedy fartleku, úseků, kopců, atd.) v rámci týdenního či dvoutýdenního cyklu.

Střední míra v závodění? Účastním se několika vybraných a různě dlouhých závodů různé úrovně (přibližně 1x měsíčně). Tím se vyhnu oběma krajnostem, tedy běhání pouze pro sebe (celoživotní jogging v parku mi připadá trochu málo) a běhání jenom kvůli výsledkům a bodům z co největšího počtu závodů (vždyť běhání má být radost J). I při závodech samotných lze pak hledat pravou míru - v nasazení, tempu, taktice. Zlatá medaile a zlatý střed nejsou totéž ...

Střední míra ve vybavení? Oblečení samozřejmě funkční, ne však zbytečně předražené kvůli značce (Adidas mnohdy předčí třeba JITEX Písek - doporučuji vyzkoušet). Boty, i když dobře vybrané podle známých kritérií, také nemusí být zrovna posledním (čili předraženým) modelem, o němž nás přesvědčují, že je ten jediný správný a že se už bez něj rozhodně neobejdeme. No a pokud jde o vybavení běžeckými „přístroji": není nad spolehlivé stopky či hodinky, které nás informují o tom, která bije. Z různých GPS měřičů a vyhodnocovačů všech (ne)možných údajů se nakonec stejně dozvíme to, co víme i bez nich (že do kopce běžíme pomaleji a že trasa měří tolik, kolik ukazuje mapa).

O střední míře lze v bleděmodrém hovořit ještě dlouho - běžecká strava, pití, tréninkový deník, atd. Za lepší využití času než je zkoumání počtu kalorií, rozbor složení chemických látek či detailní evidence každého metru našeho běhu, považuji přemýšlení o (našem) běhu. A jeho momentální „pocitové vyhodnocení", které je stejně nesdělitelné. Možná, že se vyváženou kombinací běhání a přemýšlení o něm posuneme k neviditelnému zlatému středu o kousíček blíž...

Psáno pro Běžeckou školu Miloše Škorpila