Protektor for Oscar aneb Proč není válečných filmů nikdy dost

Do kin minulý týden vstoupil Protektor, výpravný film Marka Najbrta odehrávající se v době nacistické okupace. Příběh židovské herečky a jejího manžela, rozhlasového reportéra, který se rozhodne kolaborovat s nacistickým režimem,  nadchl kritiku i Českou filmovou a televizní akademii - a za půl roku se v zámoří utká také o Oscara.

Najbrt se scénáristy Robertem Geislerem a Benjaminem Tučkem vystavěli mimořádně zdařilou psychologickou sondu do společenského života v protektorátním období. Vsadili na neokoukané tváře, vyvarovali se obvyklých žánrových klišé. Zcela mimořádný byl ovšem i Protektorův šedesátimilionový rozpočet. S jeho pokrytím měli ostatně tvůrci největší problémy. A to přesto, že v roce 2007 získali na Protektora zcela rekordní dvanáctimilionový grant a další čtyři miliony jim Státní fond kinematografie přidělil pro dofinancování ve chvíli, kdy od ambiciózního projektu odstoupil jeden ze stěžejních německých partnerů. Přesto producenti v čele s Pavlem Strnadem odmítli dělat finanční kompromisy - natočit dobrý dobový film prostě něco stojí, a po všech stránkách vynikající Protektor to jen potvrzuje.

Podobně uvažují producenti „konkurenčního“ protektorátního dramatu, právě vznikajícího filmu Lidice. Režisérka Alice Nellis pracuje na scénáři Zdeňka Mahlera se sedmdesátimilionovým rozpočtem.
Investice za to stojí, i když se tato válečná dramata prvoplánovým legráckám typu Líbáš jako Bůh v divácké návštěvnosti vyrovnají jen sotva. Válečné filmy se však netočí pro komerční zisk. Připomínat temná období našich dějin je stále potřeba, a nejen v době sedmdesátého výročí začátku války. I proto by si Najbrt Oscara zasloužil.

Text vyšel také v tištěných HN