Asi tu fotku viděl leckdo.

Na plotě visí chlápek v civilu a za šosy ho tahá chlápek v uniformě. Jeden ze symbolů událostí předlistopadových. Mediálně vděčná záležitost. Hezky se s tím takhle po dvaceti letech pracuje.

A navíc má ta předlistopadová etuda i aktuální pokračování; jak to tak vypadá, tak chlápek v civilu by si dneska docela rád potřásl s chlápkem v uniformě rukou. Historická tečka, co jsme si, to jsme si, něco jako když si britští, američtí a němečtí veteráni koncem minulého století v kamarádské atmosféře vyprávěli, jak si navzájem prášili kožichy tenkrát v zimě 1944 v Ardenách, to byl mazec, kluci, co, akorát u těch Malméd se to nějak vymklo, nojo, nějakýho toho hajzla najdeš v každý partě, Bille, co s tím naděláš...

...jenže chlápek v uniformě si podle všeho potřást nechce.

Vůbec nehodlám svého někdejšího kolegu ve zbrani hodnotit, má právo konat, jak se mu zlíbí, a určitě má k tomu konání nějaké důvody... jeho věc. Ale nedá mi to a zkusím si představit na jeho místě sám sebe – mohlo se to klidně stát, v akci na ulici se člověk ocitl raz dva, i když se třeba zrovna v nějaké utajené laboratoři zabýval vývojem něčeho převratného, třeba automatickýho pendreku... služba je služba.

*

Musím se přiznat, že beru televizní zpravodajství vždycky tak trochu s rezervou, ono stačí trochu střihnout a člověk se pak nestačí divit, co to vlastně řek‘, prokletí elektronického věku, koneckonců dneska už „copy – paste“ dělá divy i v té nejbanálnější internetové diskusi... ostatně již legendární pan Werich naznačiti ráčil, že stačí pár puntíků a z mocnáře je selka, případně ze selky mocnář, záleží na náladě, která převládá v té které domácnosti. Takže pro jistotu osekávám veškeré politično, tajno a veřejno - prostě příslušník hlídá plot a někdo mu přes něj leze a tak ho chce sundat a zrovna cvakne foťák a vznikne dobový symbol a legenda.

To je docela nadstandard, ne? Stát se už zaživa symbolem a legendou... pravda, v tom boji dobra se zlem to vychází na tu horší stranu, ale někdo tam stát holt musí...

...a teď ještě ta možnost toho velkého smíření, potřesení si rukou za širokého „cheese“ a cvakání dalších fotoaparátů, legenda na druhou... a k tomu i normální lidský uspokojení z ukončení něčeho nedopečenýho, co jsme si, to jsme si...

...já bych to asi bral.

Určitě bych to bral.

Zvlášť, když bych věděl, že se svým způsobem smiřuju a jaksi i omlouvám za celou docela velkou partu... on se ten celospolečenskej dopad takovýho relativně drobnýho kroku nedá podceňovat. Geniální Jaroslav Hašek má na tohle téma taky dobrou povídku (on má totiž dobrou povídku prakticky na všechno) – tu o panu Vyžrálkovi z ministerstva financí, kterýmu to jméno po letech služby najednou přišlo tak nějak nevhodný a nechal se radši přejmenovat na Blatenskýho... a rázem to došlo i těm okolo... kdyby do toho nešťoural, byl klid.

Tohle nerealizovaný potřesení je trochu jinej případ. Rozšťouráno už je a to potřesení by fungovalo co olej na vzduté hladině, řekl bych... no nic. Třást se nebude. Škoda, alespoň podle mýho tedy.

*

Tak mne napadá – jestlipak by si chtěl dneska potřásat někdo z první řady na Národní? A našel by na to potřesení někoho z první řady odnaproti?



Vladimír Peták