Politika není psina. Je to velmi záslužná a ušlechtilá činnost, jenom se nesmí dělat pod psa. Ať chceme či nechceme, politiky potřebujeme; saně bez psího spřežení také samy nejedou. Všichni bychom si jistě přáli, aby ten „náš" politik byl obětavý a vytrvalý - třeba jako lavinový pes, nebo tak prospěšný a trpělivý jako pes vodící. Už jenom tím, že vede pouze toho, kdo to opravdu potřebuje ...
Jenomže život je pes a přináší nám mnohá rozčarování. Před volbami to vždy vypadá, že politik je největší přítel člověka. Po líbivých sloganech a slibech, zaručujících obecné blaho, však brzy po volbách neštěkne ani pes. Politici, kterým jsme dali mandát za nás rozhodovat, se pak bohužel velmi často chovají jako nepřátelské smečky vlků, v lepším případě jako chrti v závodě o kořist. Také znáte případ politika, který se zprvu klepal o své zvolení jako ratlík, a poté šíří strach jako pes baskervillský?
Naši politici nespadli z Venuše ani z planetky Psí4761. Jsou jedněmi z nás. I my se občas porafeme jako psi, i my si někdy před ostatními zahrabáváme svou kostičku. Na politiky je ale mnohem více vidět; média - „hlídací pes demokracie" - spolehlivě vyčenichají všechny ty jejich psí kusy. Což je dobře. A tady je zakopaný pes: dál už totiž záleží jen na nás, zda je zvolíme či nezvolíme znovu. Zda na ně budeme pouze nadávat, nebo je regulérními prostředky postupně přinutíme kultivovat jejich činnost, či se dokonce sami pokusíme je nahradit a dělat politiku lépe.
Jaký pán, takový pes.
Text vyšel v MFDnes 21.10. v rámci projektu Studenti čtou a píší noviny
