Esenbácké pendreky na vlastní kůži a nejlepších šest týdnů života

Vzpomínka na 17. listopad 1989 pro mne začíná mnohem dřív skautským slibem na táboře v roce 1970. Všichni skauti totiž slibovali na svou čest: "...milovati vlast svou, republiku československou a sloužiti jí věrně v každé době…"

Po rodinné skautské výchově a po pár střetech s režimem jsme se od roku 1980 spolu s mojí dívkou, nyní manželkou, dali do vydávání samizdatových knih a sborníků tehdy zakázaných spisovatelů, písničkářů a také časopisů s tvorbou přátel. Od samizdatu nebylo za husákovské normalizace daleko k bytovým seminářům, soukromým výstavám, koncertům, festivalům, k vzniku kulturních, ekologických nezávislých iniciativ a na konci osmdesátých let i politických hnutí.

Když jsem se v roce 1987 vrátil z vojny, byla už jiná doba. Místo průklepáku a kopíráku už se dal k šíření svobodných myšlenek sehnat cyklostyl a později i xerox či dokonce škodovácký maloofset.

Začaly také první veřejné protesty proti režimu - zažil jsem od roku 1988 na vlastní kůži pendreky, vodní děla i výslechy komunistické Veřejné bezpečnosti - ať již při oslavě 70. výročí vzniku republiky na Václaváku 28. října, Dni lidských práv 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí, nebo o Palachově týdnu na Václaváku v lednu 1989. A nakonec prvního máje.

Speciál iHNed.cz k výročí pádu železné opony - čtěte ZDE

Portál Nezapomeňte.cz - Jaké to bylo před rokem 1989 - čtěte ZDE  

Na šestý květen 1989 jsme s přáteli zorganizovali první demonstraci v Plzni - u pomníku na náměstí Míru - jako vzpomínku na osvobození města armádou USA. Další demonstraci v Plzni jsme přichystali na 21. srpna 1989, jako protest proti sovětské okupaci. Ale 21. srpen jsem po zásahu StB strávil na mimořádném měsíčním vojenském cvičení v Orlických horách.

Další demonstrace jsme spolu s přáteli z Karlových Varů a Sušice svolali 28. října nejen v Plzni, ale i v dalších městech. To už bylo ale na StB moc, a tak jsem byl s mnoha dalšími předběžně zadržen. Spolu s dnešním předsedou Konfederace politických vězňů Jaroslavem Cuhrou jsem pak oslavil vznik Československé republiky ve věznici Vykmanov.

Po propuštění mi bylo jasné, že teď už jsem se dostal do přímé konfrontace s režimem a s tímto pocitem jsem odjížděl s manželkou do Prahy, na komunisty povolenou manifestaci k 50. výročí 17. listopadu 1939.

Neopakovatelná atmosféra průvodu Prahou

Ten, kdo zažil atmosféru na Albertově, Vyšehradě a poté v průvodu po pražských nábřežích až na Národní třídu, na ni nikdy nezapomene. Měl jsem z první ruky i pendreky - stáli jsme jen pár metrů od čela průvodu.

Po esenbácké nakládačce, výslechu StB v Bartolomějské, jsem skončil s bolestmi páteře v nemocnici. To už nemělo smysl se tvářit, že nejsem "protistátní živel". Poskytl jsem rozhovor švédské televizi, Svobodnému slovu, Mladému světu.

Záznam natočený na videu pak pomohl mnoha mým přátelům při výjezdech mimo Prahu. No a já se mohl "díky neschopence" věnovat práci pro Koordinační centrum Občanského fóra v Plzni.

Co ještě dodat? Že těch šest týdnů do zvolení Václava Havla prezidentem asi nic v mém životě nepřekoná. Vzpomínku končím trochu pateticky: neměli bychom zapomínat "…sloužiti své zemi věrně v každé době…"

Petr Náhlík