Jak mohou altruisté reformovat veřejné finance?

17. listopad.  Před 20 lety se zhroutil komunistický režim. Ideje, na nichž spočíval, však žijí dál, a zdaleka ne jen v myslích komunistů a socialistů. Podstatou komunismu není "monopol jedné politické strany" ani věznění politických oponentů. To jsou jen nezbytné nástroje důsledného uplatnění jistého morálního ideálu. Tím je morálka sebeobětování a filozofie kolektivismu. Ty jsou i nadále všeobecně přijímány a zůstávájí dominantní intelektuální silou formující myšlení a chování lidí. Na frázích typu "společenský prospěch", "veřejný zájem", "sociální spravedlnost" nikdo nespatřuje nic špatného. Lidé neodmítali a neodmítají komunismus kvůli jeho kolektivistickým principům. Odmítají ho kvůli ekonomické neschopnosti vyrovnat se produktivitě kapitalismu (cokoli z něho ještě zbylo), kvůli zadrátovaným hranicím a potlačování svobody slova. Typický intelektuál by svůj nesouhlas s komunismem shrnul asi takto: všechno zlo komunismu nakonec vyplývá z toho, že si dělá nárok na "jedinou pravdu".

Dnešní zničené myšlení tedy velí jinak. Nebuďme příliš "extrémní", netrvejme na principech, buďme tolerantní, nikdy nevíme nic jistě, nikdo přece není "majitelem pravdy". Imperativem dne je pragmatismus. Raději žádné vyhrocené spory, dost bylo ideologie, musíme přece hledat kompromisy, máme přece demokracii. Kolektivistický ideál tak už není uplatňován důsledně. Ale zůstává ideálem.

Kolektivismus ale není ideálem. Je zlem. Píši o tom téměř v každém svém článku. Jeden z nich jsem napsal před šesti lety. 17. listopadu 2003. Je stále aktuální a jistě ještě hodně dlouho bude. Zde je jeho plné znění.

-----------------------------------------------------------------------------

V níže uvedeném dialogu hovoří autor (A) se socialistou (S) a ekonomem (E) o reformě veřejných financí. Samozřejmě, že ekonom může být (a v drtivé většině případů dnes je) zároveň i socialistou, nicméně rozlišení na S a E je vhodné pro oddělení specificky ekonomických argumentů od obecnějších morálních a politicko-filozofických argumentů.

S: Vláda musí provést reformu veřejných financí, protože stát neustále zvyšuje své zadlužení a tento trend je třeba zastavit. Je třeba veřejné rozpočty stabilizovat a dodržet fiskální kritéria, které nám ukládá Evropská unie, tj. poměr deficitu a státního dluhu k HDP.

A: Reformu veřejných financí potřebujeme, ale úplně jinou a z úplně jiného důvodu. To, co říká EU, není měřítkem správnosti. Jakýkoli deficit a dluh státu je špatný. Poměr k HDP není vůbec podstatný, protože samo HDP je celkem bezvýznamnou statistickou veličinou.

E: Jak něco takového můžete říci? Vždyť HDP měří ekonomický výkon země a úspěšnost hospodářské politiky. A ne každý deficit je špatný, protože ve fázi konjunktury se státní rozpočet dostává do přebytku a ve fázi ekonomické recese se zase dočasně dostává do schodku, je to přece dáno cyklickým vývojem ekonomiky.

S: Ano, samozřejmě, to jsou přece základní poučky každé moderní ekonomické učebnice. A stát přece musí svou hospodářskou a fiskální politikou provádět korekce hospodářských výkyvů.

A: Moderní učebnice ekonomie, podle nichž se dnes a v posledních 50 letech vyučuje na univerzitách, překládají studentům zásadně mylné teorie a nesmyslné kolektivistické pojímání ekonomické aktivity člověka ve společnosti. Navíc sama metoda ekonomické vědy hlavního proudu, je zcela defektní. Ekonomickým učením, které má nejblíže k racionálnímu myšlení, je ekonomie Rakouské školy. Ta je však zcela na okraji zájmu ekonomické obce.

Vraťme se ale k hospodářskému cyklu, což je koncept, který je studentům vykládán tak, že tržní ekonomika je ze své podstaty přirozeně nestabilní a více či méně pravidelně v ní nutně dochází k cyklickým výkyvům. Není tomu tak. Cyklické výkyvy nejsou dány přirozeností tržní ekonomiky ale státními zásahy. Nejdůležitějším faktorem je monetární politika centrální banky, která je ze své podstaty neschopná  řídit peněžní zásobu.

E: Centrální banka přece není státním zásahem?

A: Samozřejmě že je. Centrální banka je státní instituce. Je výtvorem státu. A to jedním z nejhorších, které stát kdy vytvořil. Tržní ekonomika žádnou centrální banku nepotřebuje, to jen stát k financování své expanze, svých nesmyslných a nemravných regulačních a dotačních funkcí historicky potřeboval instituci, která mu v případě nouze uměle vytvářela a dodnes vytváří peníze. Tato instituce manipuluje s peněžní zásobou podle svých teorií a nástrojů. Tak způsobuje umělé kolísání peněžní zásoby, odchylně od skutečné potřeby, což v závěru vede ke k ekonomickým výkyvům.

S: To je na hlubší odbornou diskusi, na kterou já nemám potřebné znalosti. Pojďme zpět k vašemu argumentu, že HDP je bezvýznamnou veličinou. Jak tomu mám rozumět? Vždyť stát tento ukazatel přece potřebuje k provádění makroekonomické a fiskální politiky? Nemůže se přece zříci odpovědnosti za ekonomiku?

A: Absence racionálních argumentů se v diskusi o reformě veřejných financí často nahrazuje globálním poukazováním na poměr veřejných výdajů do té či oné oblasti k hrubému domácímu produktu (HDP). Často slýcháme, že veřejné výdaje do toho či onoho odvětví by měly být „adekvátní" proporcí HDP či „ekonomické úrovně země." Výsledná relace se poté mezinárodně porovná, z čehož se vyvodí, že „společnost" vydává např. na zdravotnictví příliš mnoho nebo příliš málo podle toho, jak se domácí poměr odchyluje od světového trendu. Míra takto zjištěné odchylky se někdy dokonce prezentuje jako důvod problémů v daném odvětví.  Uvažování tohoto typu je naprosto fantastické.

Přemýšlení o fundamentálních příčinách a následcích ekonomických problémů toho či onoho odvětví a úvahy o úloze státu nelze nahrazovat hrou se statistickými agregáty, které jsou výsledkem nekonečného počtu faktorů a nevypovídají téměř o ničem. Porovnáváním se světem nic o příčinách problémů nezjistíme. Žádné zahraniční „modely" financování ani jejich kombinace nemohou tudíž být příkladem, měřítkem či rozumnou inspirací. Příčiny současného kritického stavu veřejných financí a vize do budoucna musíme hledat v politické filozofii, protože jen ta je kompetentní k odpovědi na otázku, jaké jsou funkce státu ve společnosti a co se vlastně má veřejným politickým rozhodováním (státu, regionálních či místních vlád) financovat.

Odvolávka na „poměr k HDP" je jasným příznakem kolektivistického myšlení. Kolektivismus pojímá společnost jako jeden organismus, jako primární entitu a jednotlivé lidi jako podřízené buňky sloužící organismu jako celku. Jednotlivci v tomto pojetí nejsou autonomními bytostmi, nýbrž odvozenými součástkami. Nemají sledovat své vlastní cíle, protože pracují a obětují se pro „systém", pro celek, pro společnost, pro „veřejný prospěch". Kolektivismus ve skutečnosti znamená pohrdání člověkem, jeho vlastními hodnotami a prospěchem. Odsunutí člověka do pozadí pak přímo vede k orientaci na celospolečenské statistické agregáty, tj. celkové výdaje na tu či onu sféru a jejich „podíl na HDP". Tyto agregáty kolektivismus vnímá jako primární a podstatné. Ony však nejsou primární a podstatné. Primární je člověk. Kolektivistické myšlení nevidí člověka. Vidí jen celek, pojímá stát jako manažera národního hospodářství, jako organický systém sloužící jednomu cíli: „veřejnému prospěchu". Ve skutečnosti žádný „systém" ani žádný „veřejný prospěch" neexistuje, existují jen jednotliví lidé se svými reálnými soukromými cíli, kteří chtějí dobrovolně spolupracovat pro svůj vlastní individuální prospěch.

Proč by se měl vůbec někdo starat o nějaké celkové výdaje a jejich absurdní „adekvátní" poměry k HDP, když tento poměr je zcela irelevantní vypočtenou agregátní výslednicí rozhodování spotřebitelů a producentů? Není žádným kriteriem či cílem, jemuž bychom se měli podřizovat či k němu směřovat, je nezajímavým vedlejším efektem, celkem nevýznamným matematickým podílem. Jak může být něčím cílem vývoj statistického makroagregátu, který neodráží nic jiného než výsledný agregovaný efekt nekonečného počtu rozhodnutí jednotlivců při sledování svých vlastních cílů? Jak může někdo požadovat, aby se politik cítil odpovědným za to, zda a v jaké míře dobrovolně jednající lidé více či méně to či ono vyrábějí, spotřebovávají, dovážejí a vyvážejí? Vždyť konkrétní skutečné ex-post naměřené statistické veličiny typu HDP, objem průmyslové produkce, míra úspor a investic, atd. jsou výslednicí právě toho, co si lidé přejí.

Kolektivistické myšlení a jeho šíření je často implicitní. Lidé mu bezděky podléhají tím, že používají kolektivistické pojmy, klišé a slogany, aniž by důsledně analyzovali jejich obsah, a proto nemohou zjistit, jak jsou absurdní - např. „veřejný prospěch", „celospolečenský zájem", „obecně prospěšné společnosti", „alokace ekonomických zdrojů společnosti", „selhání trhu", „společensky žádoucí transformace zdravotnictví", „solidární veřejné zdravotní pojištění". 

S: A co by tedy podle vás měl stát dělat, vy byste ho asi nejraději úplně zrušil, že?

A: Ne. Stát je nezbytná instituce pro existenci člověka ve společnosti. Jeho správné funkce definuje jediná věda, která je k tomu kompetentní. Tou je politická filozofie. Racionální politická filozofie odvozuje pojem individuálních práv člověka na život, svobodu a majetek. Stát je institucí, jejíž jedinou morální funkcí je chránit tato práva. Protože jediným způsobem, jímž práva člověka mohou být porušena, je iniciace fyzické síly proti němu, znamená ochrana práv použití sebeobranné fyzické síly k zastavení a potrestání útočníka. Pokud stát dělá něco jiného, nutně práva porušuje, nikoli chrání, protože v takovém případě používá sílu jako první. Z toho vyplývá, že jakékoli vměšování státu do ekonomiky je porušováním práv dobrovolně vyrábějících a obchodujících soukromých subjektů. Jakýkoli zákon, který pod hrozbou trestu či pokuty zakazuje dobrovolné obchodování, je nemravnou iniciací síly.

Proto má stát pouze tyto funkce: vnitřní bezpečnost (policie), vnější obrana, justice a zahraniční politika.

S: Vaše radikální a extrémní názory jsou nepřijatelné. Vždyť stát musí mít řadu funkcí jak na poli ekonomiky tak i v sociální sféře. Řadu ekonomických argumentů určitě uvede kolega Ekonom, ale řekněte mi, jak můžete vyloučit stát ze sociální sféry? Vždyť v moderní společnosti musí existovat určitá míra solidarity. Existuje a vždy bude existovat řada lidí, kteří si nemohou sami zajistit důstojný život. Stát jim musí zabezpečit přístup k nejzákladnějším službám, poskytnout přístup ke vzdělání a zdravotní péči.

A: Podstatné není, zda jsou mé názory radikální či extrémní. K tomu dospíváte jen tím, že je srovnáváte k mínění většiny lidí. Proč by mínění většiny lidí mělo být kriteriem správnosti?

Nesouhlasím s vámi, že státní sociální politika je výrazem lidské solidarity. Všeobecné zneužívání pojmu „solidarita" v souvislosti s tzv. státní sociální politikou spočívá zaprvé v tom, že tento pojem nelze se státem vůbec spojovat, protože solidarita obsahuje jako svůj základní znak dobrovolnost, kdežto jedním z definičních znaků státu je použití síly. Pokus o spojování solidarity se státem je křiklavým rozporem. Kolem moderní interpretace pojmu solidarita se odehrává však ještě další a hlubší zmatení. Ti, kdo obhajují tzv. „povinnou solidaritu," k níž má pravá solidarita údajně být jen doplňkem, totiž tvrdí, že dobrovolná solidarita - kdyby byla ponechána sama o sobě - by nedosáhla potřebných rozměrů. Potřebných pro koho? To je otázka, na kterou zcela falešně odpovídají, když tvrdí, že pro obdarovávané. Pojem solidarita totiž vůbec neoznačuje potřebu obdarovávaného. Je především výrazem potřeby a ochoty dobrovolného dárce někomu konkrétnímu pomoci, vyjádřit mu podporu. Je to vlastní zájem, cíl či potřeba dárce. Jen on a nikdo jiný hodnotí, co si obdarovávaný podle něj zaslouží. V okamžiku, kdy by „potřebná solidarita" měla znamenat potřebu obdarovávaného a nikoli darujícího, přestává darující sledovat svůj život a stává se obětním zvířetem, protože se nemá řídit svým racionálním hodnocením svého okolí ve svém vlastním existenčním zájmu, nýbrž požadavky a představami jiných. Protože klíčem k přežití člověka je jeho vlastní rozum a hodnocení, znamená spoléhání na hodnocení jiných rezignaci na svůj vlastní život.

S: Vy byste tedy chudé a nemohoucí nechal umřít?

A: Vaše otázka ukazuje, jak zvrácený je váš pohled na člověka a svět kolem vás. Vidíte život člověka jako neustálou plavbu na záchranném člunu. Prvotní morální otázka pro člověka je podle vás nikoli to, jak má člověk vést svůj vlastní život, aby úspěšně jednal a dosahoval hodnot, nýbrž to, jak má neustále někomu pomáhat, neustále se obětovat pro ostatní. Chcete, aby nežil svůj vlastní nezávislý život a dle svého uvážení si volil s kým a jak bude jednat, chcete aby žil, či spíše přežíval skrze životy ostatních, dle jejich potřeb a přání. Pojem solidarita jste vy, socialisté, úplně zničili. Pro vás neznamená mimořádnou podporu někomu, kdo je v nouzi, ale systematické obětování se člověka ostatním. Bídu, nemohoucnost a volání o pomoc vidíte jako normální prostředí, v němž člověk žije. Lidi obecně chápete jako chudáky neschopné se spoléhat na sebe sama. Proto se vám systematické a nepřetržité organizování pomoci a vzájemné podporování se všech všemi jeví jako normální. Tak tomu ale není. Samozřejmě, že je normální, že čas od času se ten či onen jednotlivec může dostat do nějaké nouzové, zcela mimořádné situace. Takovou situací však není nemoc, ani stáří, ani ztráta zaměstnání, ani chudoba. Všechny tyto situace jsou běžné, normální a lze se na ně připravit (např. dobrovolné pojištění, úspory). Nezaměstnanost a chudobu lze navíc aktivním jednáním i ovlivnit. Za mimořádnou situaci nouze lze považovat právě to, co v rámci normální existence člověka je mimořádné: náhlé běsnění přírodního živlu (požár, povodeň ..), vážný úraz, nehoda, náhlé zdravotní selhání, apod.

Vy jste však dobrovolnou, autentickou humanitu a solidaritu zničili tím, že s pistolí v ruce nutíte každého člověka obětovat se každému člověku - kdykoli, neustále, systematicky. Přesně taková je podstata vaší státní „sociální politiky", ať té aktivní (různé dávky či příspěvky) nebo pasivní („sociální" daňové úlevy, odpočty, zvýhodnění, apod.)

Z čeho vyvozujete, že po odstranění vaší „sociální" politiky by chudí umírali a nikdo by nikomu nikdy nepomohl? Člověk, který není schopen dobrovolně a na základě vlastního hodnocení pomoci v nouzi druhému, ač je toho fyzicky i finančně schopen, a bezcitně, cynicky a s nezájmem se obloukem vyhne komukoli, kdo se ocitl ve skutečné, mimořádné tísni, je lidskou zrůdou. Pochybuji, že takové je vaše pojetí člověka, a že to je důvodem, proč ho k obětování se ostatním nutíte. Důvod vaší „sociální" politiky je zřejmě jinde. Zdá se, že vám totiž vůbec nejde o to, aby se v nouzi někomu pomohlo, nýbrž o to, abyste každého, kdo něčeho dosáhl, kdo má nějaký majetek, kdo je relativně bohatý, donutili obětovat svůj majetek, obětovat se komukoli. Nenávidíte úspěch a dobro za to, že jsou dobrem. To je pravá příčina, proč neustále hovoříte o solidaritě. Vaším skutečným cílem není pomáhat člověku, který to potřebuje a zaslouží si to, nýbrž sebrat majetek tomu, kdo ho má, protože ho má.

S: Stále mě překvapuje, kde berete jistotu, že těch, kteří budou ochotni dobrovolně pomáhat, bude dost, aby to stačilo.

A: Opět vyplouvá na povrch vaše mylné chápání správné vzájemné pomoci mezi lidmi. Proč považujete za prvotní, že se někomu, stůj co stůj, musí pomoci či dokonce systematicky pomáhat? Jak vůbec můžete odpovědnost člověka za svůj vlastní život automaticky přenášet  na ostatní? Co vás k tomu opravňuje? Za vlastní život nemůže odpovídat nikdo jiný než člověk sám. Plyne to z přirozenosti člověka. Proč vás v první řadě nezajímá, zda někdo má či nemá zájem pomoci? Jak to že úplně ignorujete fakt, že to, zda si někdo zaslouží pomoc, musí nějaká konkrétní osoba zhodnotit a pak se v rámci svých možností a priorit dobrovolně rozhodnout, zda a v jaké míře pomůže? Vaše otázka, zda to bude „stačit" je zcela nesmyslná, protože správnou míru pomoci neurčují a nemohou určovat ti, kdo ji přijímají, ale ti, kdo ji díky své velkorysosti a finanční schopnosti  - a  nikoli morální povinnosti - poskytují. Vy, socialisté, se prezentujete sloganem „člověk na prvním místě" ale chováte se úplně jinak. Kdyby byl u vás člověk opravdu na první místě, tak budete především ctít jeho práva - na život, svobodu a majetek. Vám ale o žádná práva nejde. Zmíněný slogan je pro vás jen zástěrkou k tomu, jak úspěšným konfiskovat majetek, protože racionální, sobecké dosahování hodnot a bohatství pro vlastní prospěch považujete za zlo. Bohatý a úspěšný člověk je pro vás dobrem jen tehdy, pokud se obětuje. I když velká většina lidí sdílí vaši středověkou obětní morálku, vy se na nějaké individuální rozhodování a dobrovolné sebeobětování jednotlivců samozřejmě nemůžete spoléhat. Jednotlivci jsou pro vás koneckonců jen nepodstatnými buňkami jednoho „organismu společnosti". Ten, jako celek, je pro vás podstatný a podle toho se k lidem chováte. Železnou daňovou pěstí z nich vymáháte peníze, abyste jim je poté v bílých rukavičkách a s plnou pusou „solidarity" zase předávali zpět.

Vaší sociální politikou trvale vytváříte a rozmnožujete řady parazitů, kterým dáváte majetek (peníze) ukradený ostatním. Kromě toho na vydržování obrovské mašinérie nesmyslných státních úřadů a jejich byrokratů, které vaší politiku provádějí, spotřebováváte nemalou část peněz z onoho balíku, který ukradnete. Nebýt tohoto všeho, teprve byste viděli, jak málo ve skutečnosti je takových lidí, u nichž je důvod k jakékoli charitě a kteří vůbec jsou hodni toho, aby jim někdo pomohl. Byl by to nepatrný zlomek všech dnešních příjemců vašich nesmyslných dávek a podpor.

Dnes dáváte nemocenské všem, starobní důchody všem, podpory v nezaměstnanosti všem, zdravotní péči platíte všem, vzdělání platíte všem. Odečtěte všechny, kteří jsou schopni si tyto své základní potřeby finančně zabezpečit, a zbude velmi malá část, mizivé procento populace. Samozřejmě, že řada lidí by musela přehodnotit své dosavadní výdaje a zvážit priority. Některé zbytné výdaje by si řada lidí prostě nemohla dovolit a musela by změnit své chování, které jim umožňuje dnešní pokřivený kolektivistický systém. Zbylé procento populace zahrnuje řadu lidí, kteří si prostě a jednoduše zvykli, že se až tak nemusí moc snažit se o sebe postarat, protože se o ně v konečné instanci vždy přece jen postará stát. Mnozí z nich sice poctivě hledají práci, ale nejsou ochotni se za ní stěhovat do skromnějších poměrů a jiných regionů, nehodlají přijmout nekvalifikovanou práci, nehodlají dojíždět. Mnozí lidé též neuvažují, kolik dětí budou schopni finančně podporovat, a pak, když už děti přivedou na svět, mají dokonce ještě tu drzost si stěžovat, že jim stát s jejich zabezpečením nepomůže. Všichni tito lidé si budou muset uvědomit, že jejich vlastní život, zdraví ani vzdělání ani zaopatření jejich dětí není závazkem nikoho jiného, že oni sami musejí najít způsob, jak žít jako lidé a nikoli jako paraziti vysávající ostatní. Když tyto všechny lidi odečtete, zbudou skutečně jen případy maximálně pár tisíc lidí, kteří jsou od mládí zdravotně postižení a trvale invalidní a zároveň nemají žádný majetek, nikdo je nikdy nepojistil, nikdy nepracovali, aby si mohli odkládat úspory a/nebo pojistit se pro případy invalidity, nebo starších lidí, které nějaká životní katastrofa připravila o všechno (a nebylo možné se proti ní pojistit) a nejsou již s to si vlastní prací vydělat na živobytí.

Nepochybujte ani na vteřinu o tom, že o tento zbývající nepatrný zlomek populace se prostřednictvím té pravé, dobrovolné solidarity (ne té vaší ostudné pseudosolidarity pod namířenou státní pistolí) dostatečně finančně či jinak postarají jak ti, co osobně a přímo znají jejich nešťastné osudy, tak i jiní velkorysí lidé, kteří budou mít dost spolehlivých informací a záruk, že jejich finanční pomoc se dostává do správných rukou a není zneužívána, tak jako tomu ve velké míře je - a nutně musí být - ve vašem neosobním a nemravném altruistickém systému. Navíc odpadne obrovská a nesmyslná armáda vašich úředníků, které živíte a kteří uměle zvyšují objem peněz, které z produktivních lidí násilím vysáváte.

V každém případě však vždy zbude hrstka jedinců, o něž se nepostará nikdo, protože svým hanebným, iracionálním chováním dostatečně a opakovaně prokázali, že si pomoc nezaslouží. Takoví lidé nejsou pro nikoho hodnotou, jsou beznadějnými parazity. Nejsou zdravotně postižení ale sami se rozhodli přežívat životem nehodným člověka. Takoví si zaslouží pohrdání a nikoli solidaritu, ať jde o notorické opilce, gamblery, narkomany a jim podobné, o kriminálních živlech ani nemluvě.

S: Proč říkáte, že altruismus je nemravný, když vlastně jistý druh pomoci ostatním uznáváte?

A: Altruismus vůbec není synonymem ochoty pomoci člověka druhému, to je zásadní a velmi tragický omyl v chápání altruismu a jeho opaku, egoismu. Právě tento omyl, kvůli němuž se pokládá rovnítko mezi egoismus a nelidskost, je v konečné instanci odpovědný za expanzi kolektivistického myšlení, za zničení pojmu právo a za devastující vměšování státu do všech sfér lidského života, včetně ekonomické aktivity. Altruismus není morálkou pomoci druhému, jak se lidé často domnívají, nýbrž nezištného jednání, tj. sebeobětování. Pomoc druhému člověku, kterého znáte a ceníte si ho, není nezištná, protože takový člověk je pro vás hodnotou, kterou chcete pro sebe uchovat. I neznámému člověku, jemuž jednorázově v nouzi pomůžete, nepomáháte nezištně, ale sobecky, protože je správné předpokládat, že neznámý člověk je potenciálně hodnotou, dokud se nepřesvědčíte o opaku. Daleko podstatnější však je to, že ve sféře etiky vůbec nejde primárně o vztah „já" a „ty", tj. o vztahy mezi lidmi. Jde v ní o to, co má člověk dělat, aby žil jako člověk. Etika nevzniká proto, aby nabídla normy pro mezilidské vztahy. To jen altruismus zcela vymazal primární a klíčové etické otázky co jsou hodnoty, proč (a jaké) hodnoty člověk potřebuje k životu. Altruismus tak zúžil sféru etiky na jedinou otázku: kdo má být příjemcem hodnot a prospěchu z nich. Na ni odpovídá jasně: nikoli jejich tvůrce ale ostatní lidé. Proto se altruistům jeví etika jako norma chování vůči ostatním.

S: Nejsou výrazné majetkové rozdíly přece jen však sociálně nespravedlivé?

A: Co to je „sociální spravedlnost"? Kde jste vzal ten pojem? Vy si vůbec neuvědomujete, jak kolektivismus úplně zničil váš slovník a tím pádem vaše myšlení. Víte vůbec, co je to spravedlnost? Spravedlnost je ctnost správného morálního hodnocení člověka na základě jeho chování a jednání s ním podle toho. Tedy jednání s ním tak, jak si zaslouží. Co z takto jasně definovaného a platného pojmu vznikne, když k němu přidáte přívlastek „sociální"? Co to je sociální? Hlavní význam anglického pojmu social nebo německého sozial je totiž společenský, tj. týkající se společnosti. Vaše kolektivisticko-altruistická filozofie mu však přidala ještě význam „týkající se povinnosti péče člověka o druhé", kterému v češtině odpovídá pojem „sociální" - v tom smyslu, že zaopatření potřeb jednotlivce je záležitostí či dokonce morálním závazkem celé společnosti - tj. ostatních lidí. Cílem sloganu „sociální spravedlnost" je propašovat do pojmu spravedlnost altruistickou morálku sebeobětování člověka cizím lidem, kteří si jen proto, že jsou chudí, údajně zaslouží majetek ostatních. Proč si jej zaslouží? Čím si jej zaslouží? Tím, že jsou lidé, odpovídají kolektivisté. A z toho, že člověk je člověkem, plyne jeho morální nárok na majetek ostatních, ptám se? Existence člověka není žádným závazkem pro ostatní. Z ničeho takový závazek neplyne. Nikdo mu život nedluží. Morálním závazkem člověka je uchování vlastního života. Člověk nemůže přemýšlet za jiného člověka, nemůže za něj cítit, nemůže si za něj být vědom reality a jednat v ní jako člověk. Navíc, člověk není hodnotou prostě proto, že je člověk. Hodnotou se stává tím, že se určitým způsobem chová. Je snad pro vás hodnotou zloděj nebo diktátor nebo rodič týrající své dítě? Jsou pro vás hodnotou příslušníci sekty, kteří hlásají bizarní mystické ideje, aby na jejich základě pak spáchali hromadnou sebevraždu?

Pod pojmem „sociální" se někdy chápe i dobrovolná péče a podpora mezi jednotlivci navzájem, avšak v daleko větší míře mají kolektivisté na mysli nejrůznější typy donucení k obětování se druhým. Váš slovní patvar „sociální spravedlnost" nemá se spravedlností nic společného. Je to pouze eufemismus pro váš apel na sebeobětování člověka, apel na rovnostářství, za nímž se skrývá vaše závist a nenávist vůči schopným, úspěšným a bohatým lidem.

Nejde vám jen o dobrovolné obětování se ostatním, protože ve vašem absurdním termínu „sociální zabezpečení" se skrývá apel na to, že předání majetku ostatním musí být organizováno a fyzickým násilím vynuceno společností, tj. státem. Pokud jsem tedy údajně „nespravedlivý" a odmítám systematicky obětovat svůj majetek cizím lidem, o jejichž chování nic nevím, hodláte mě vy, kolektivisté, přimět k „sociální spravedlnosti" namířenou státní pistolí, které říkáte „sociální politika".

Vaše „sociální spravedlnost" je morálně zrůdnou, nelidskou doktrínou, kterou je třeba hlasitě odsoudit. 

E: Říkáte, že funkce státu a samotnou jeho existenci odvozuje politická filozofie. Vždyť ale i ekonomie přichází s pádnými argumenty, proč stát musí existovat. Jde přece o poskytování či alespoň financování veřejných statků. V tom přece trh selhává, tj. poskytuje tyto statky neefektivně nebo vůbec.

A: Ekonomie skutečně není kompetentní k diskusi o tom, co je stát, a jaké jsou jeho funkce. Nijak jí nepřísluší odvozovat  a validovat nutnost existence státu. Drtivá většina ekonomů vůbec nechápe, že jedním z definičních znaků státu je použití fyzické síly. Jak může věda, jejímž předmětem je úplně něco jiného, totiž zkoumání produkce a dobrovolné směny hodnot v podmínkách rozvinuté dělby práce, cokoli říci o tom, co je správné, co je morální, a kdo, proč a za jakých okolností má v mezilidských vztazích použít sílu? K tomu ekonomie nemá co říci, protože není normativní vědou.

Pokud jde o teorii veřejných statků, samotný pojem „veřejný statek" je nesprávně vytvořen, je neplatný a celá teorie spočívající na tomto pojmu je neplatná. Podobně nesmyslná je teorie selhání trhu, a koncept tzv. paretovské efektivnosti. Všechny tyto koncepce jsou postaveny na pojmu „společenský prospěch", což je nesmyslný pojem. Kdokoli tyto teorie k čemukoli používá, dostává se zcela mimo realitu, protože operuje nesmyslnými pojmy. Zevrubnou analýzu a kritiku jak teorie selhání trhu tak pojmu veřejných statků jsem v minulosti  publikoval.

 E: Já vám neberu vaše pojmy a vaše definice, vy zase ale zase musíte respektovat to, když si své pojmy jiní lidé definují a používají jinak než vy. Já nevidím důvod, proč bych si nemohl pojem definovat tak, jak potřebuji - ostatně celá ekonomická obec pojem veřejné statky používá a jako ekonomové všichni víme, o čem mluvíme.

A: Definice pojmu není otázkou dohody. Pojmy se tvoří na základě podstatných společných znaků. Co se stane, vytvoříme-li pojem integrováním objektů na základě jejich nepodstatné podobnosti, tj. nepodstatného společného znaku? Představte si vizuálně například následující entity: kotvu, číslici 3 a čtyřlístek: Všechny tyto objekty mají něco společného, jistý společný znak. Tak, jako mají stromy jistou podobnost ve svém tvaru, mají i tyto jmenované entity jistou podobnost ve svém tvaru. Jsou totiž charakteristické svými na sebe navazujícími oblouky, symetricky se upínajícími k (pomyslné či skutečné) ose. Počtem těchto oblouků, jejich velikostí, mírou zaoblení nebo i symetrie se entity mohou navzájem lišit. Podobně jako stromy. Některé jsou košatější, mají více větví než jiné, některé jsou vyšší než jiné apod. Proč bychom tedy nevytvořili pojem, který by zahrnoval čtyřlístek, trojku a kotvu a další jim podobné entity. Nový pojem nazvěme třeba „obloukovec". Vezměme libovolný z těchto tří obloukovců a nějakou vlastnost či specifické chování, které u něj objevíme, a zkusme tuto svou znalost aplikovat na ostatní „obloukovce". Která z vlastností kotvy, jako jistého případu „obloukovce", nám něco řekne o chování „obloukovce" čtyřlístku? Žádná. A jak nám ve studiu ostatních obloukovců pomůže číslice 3 jako matematický pojem, který označuje jistý kvantitativní vztah entit k nějaké jednotce k níž je poměřujeme. Nijak.

Uvedený příklad naznačuje, jaká katastrofa vzniká, vytvoříme-li pojem sice na základě společného znaku, ale takového, který není podstatnou podobností zahrnutých entit. Kotva, číslice 3 a čtyřlístek mají kromě zmíněného zcela nepodstatného společného znaku (podobnosti tvaru) i jiné atributy, jimiž se fundamentálně odlišují, a proto je nelze shrnout pod jeden pojem. Cokoli, co bychom zjistili o jednom objektu tohoto pojmu, nelze aplikovat na další objekty tohoto pojmu. Takový pseudopojem neplní základní funkci pojmu - funkci úspory poznávací práce. Pojem „obloukovec" nemá žádné důsledky, nic z něho neplyne. Pro studium a poznání jakékoli jím zahrnuté entity je nepoužitelný. Dostáváme se do kognitivní slepé uličky, pojmového zmatku.

A přesně tímto způsobem došlo k vytvoření pojmu „veřejný statek". Zahrneme-li do pojmu „veřejný statek" národní obranu, policii, maják a třeba veřejné osvětlení, a to na základě společného znaku nerivality a nevylučitelnosti, zcela přitom ignorujeme, že národní obrana a policie jsou službami, které zdaleka nejsou normální produkcí hodnot, neboť jejich podstatou je použití fyzické síly proti člověku, a to za velmi specifických okolností a v rámci jistých objektivně nutných pravidel. Cokoli podstatného odvodíme a poznáme o národní obraně či policii, nemá nic společného s majákem ani veřejným osvětlením. Důvod, proč národní obrana či policie musí být poskytovány státem, nemá nic společného s nerivalitou, ani nevylučitelností a ekonomie nemá nic, co by k tomu mohla říci.

S: Všechno, o čem nás tady přesvědčujete, je váš názor, na který máte právo. Není to ale žádné jednou pro vždy dané dogma. Žádné absolutně platné ideologie neexistují a nikdo přece není majitelem pravdy. Jsou to jen vaše teorie, možná z určitého pohledu správné, praxe je ale vždy trochu jiná a je třeba palčivé sociální otázky řešit věcně, případ od případu.

A: To, co tvrdím, určitě není dogma. Dogmatem se myšlenka nestává tak, že hájím její absolutní platnost, nýbrž tak, že odmítám nutnost jejího logického odvození a zdůvodnění a přijímám ji na základě víry. Absolutní platnost pravdivé, logicky platné myšlenky, je dána tím, že má jistý, jasně identifikovaný vztah k realitě a realita není ohebná podle našich přání nebo pocitů. Ona prostě je taková jaká je, je absolutní, a proto i myšlenka, která je z ní odvozena, musí být absolutně platná. Člověk - na rozdíl od zvířat - je bytostí pojmovou, integruje své poznání do idejí a principů, které, jsou-li správně odvozeny, jsou absolutně platné. Je-li praxe lidského jednání jiná, znamená to jen, že se mnozí lidé správnými principy neřídí, chovají se iracionálně a nic to neříká o principech samotných.

Pravda je jen jedna, protože realita je jen jedna. Realitu si člověk nevytváří, ona prostě je a člověk ji musí poznávat, protože na tom závisí jeho život. Nemůže existovat více pravd, protože je-li A pravda, nemůže být zároveň non-A (tedy její opak) také pravda.

S: Dobře, nechme toho, dostáváme se do stále obecnějších poloh a přitom jsme chtěli diskutovat o veřejných financích. Co byste tedy doporučil reformátorům našich veřejných financí?

A: Já jsem přesvědčen, že politikům v naší kolektivistické éře nemá smysl doporučovat cokoli, co se zásadně liší od převládajícího kolektivistického myšlení jejich voličů. Je třeba měnit myšlení lidí samotných, zejména a především však intelektuálů a pedagogů na všech stupních škol. K přesvědčení, že stát vůbec nemá regulovat většinu ze všech oblastí, do nichž dnes zasahuje, musí v té či oné formě dospět nakonec především volič, nikoli nejprve politik, jenž je jimi volen. Politik sice může a měl by mít inspirující vize, nikdy ale nebude rozhodující intelektuální autoritou, která od malička formuje názory lidí.

Politikům bych nic nedoporučoval, pouze bych velmi hlasitě morálně hodnotil jejich počínání.

Nemám teď vůbec na mysli korupci ani nějaké jejich jiné osobní poklesky. Mám na mysli to, že náplní jejich profese v naší éře je příprava a schvalování nekončící řady ostudných a ničivých zákonů, pod nimiž musíme žít. Sdělil bych jim, že jsou aktivní součástí státní mašinérie zla, že mají na svědomí každodenní používání fyzické síly proti miliónům nevinných lidí a to v neuvěřitelném rozsahu. To jsou slova, která ve veřejné diskusi nejvíce chybí. Chybí přesvědčivé, veřejné a zcela vážně chápané morální odsouzení systematické zločinné politiky státu, jeho gigantického pošlapávání práv člověka. Divíte se? Podívejte se, jak dnes socialisté i konzervativci na jedné straně neustále vyzdvihují „lidská práva" ale na druhé straně odsuzují nebo jen tiše tolerují morálku egoismu. K čemu jsou práva člověka a kdo je vůbec může správně pojímat, když nejvyšším cílem člověka nemá být sledování vlastního života a prospěchu nýbrž jeho obětování? Proto je také možné, že lidé jsou dnes vůči státnímu bezpráví tak otupělí a tiše tolerují tak neslýchaný rozměr daňového okrádání státem. Když jim na ulici nebo doma zloděj ukradne peníze, jsou pobouřeni a brání se. Proč se nebrání, když jim peníze krade stát, a to navíc legálně?

Nepotřebujeme žádné kosmetické „reformy" veřejných financí, nýbrž fundamentální změnu v morálce. Chceme-li smést absurdní socialistické regulace, nestačí poukazovat na to, že nejsou účinné a že ekonomické a společenské problémy neřeší ale vytvářejí. To je beznadějný přístup, který dnes sledují všichni filozofičtí skeptikové a morální agnostikové, kteří se domnívají, že jakékoli sebevědomé a principiální morální hodnocení je povýšeným a nepatřičným „kázáním o morálce" a snahou „řídit společnost". Přitom právě morální argumenty jsou tím nejdůležitějším, čeho se dnes v zápase s kolektivisty nedostává, jsou tím nejdůležitějším, co má sílu změnit myšlení a jednání lidí. Dokud neodmítneme nejhlubší morální premisy a cíle kolektivistů, budou jen dál a dál hledat další a nové nástroje, aby svých údajně ušlechtilých cílů dosáhli. Nestačí jim říkat, že to, co dělají není praktické, je třeba jim zdůrazňovat, že jejich cíle jsou nemravné, protože morálka, na kterou apelují, je zlem.

Morálkou altruismu se nikdo důsledně neřídí. Každý, kdo chce žít, se jí musí neustále zpronevěřovat, pokud ji alespoň trochu považuje za své vodítko. Nikdo však nemá odvahu ji odmítnout a proto zůstává jakýmsi nedostižným „ideálem", který se alespoň ztělesňuje do zákonů. Je nejvyšší čas říci, že tato morálka není ideálem, že je to nelidská morálka. Ideálem je taková morálka, která je v souladu s přirozeností člověka.

Musíme vidět člověka jako bytost, která potřebuje svým jednáním sledovat vlastní prospěch, chce-li žít jako člověk, tj. v souladu se svou přirozeností. Musíme jako dobro vyzdvihovat morálku racionálního egoismu a ukázat obludnost morálky altruismu, morálky sebeobětování, která vždy byla a nezbytně je největším ničitelem lidských životů.