Jeden z evergreenů v názorech lidí ohledně státních institucí a orgánů představuje nářek na rychlost správních a všech možných obdobných řízení. Lidem se velice často stává, že proti nim daný správní orgán (například finanční úřad či úřad antimonopolní) vede řízení, které se vleče dlouhé měsíce či dokonce celé roky.

Takové do nekonečna se protahující správní řízení lidi samozřejmě obtěžuje. Jindy zase musejí naopak čekat na rozhodnutí, které by jim samotným mělo nějaké oprávnění udělit, a ono se stále nic neděje. Konečné rozhodnutí státního úředníka leží v nedohlednu a čas běží...

Velmi často jsou lidé v dané situaci otráveni, ale někdy problém spočívá i v tom, že se nedokáží přiměřeně bránit. Přitom náš platný právní řád nabízí vhodný instrument, který může zdržování státních úředníků zdárně vyřešit, totiž žalobu ke správnímu soudu. Ta může vést k rozsudku, jímž soud uloží dané instituci v přesně stanovené době povinnost rozhodnout.

V minulých dnech jsem například obdržel kladné rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který uložil Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže povinnost vydat v konkrétním správním řízení konečné rozhodnutí ve lhůtě šedesáti dnů.

O co šlo? Úřad zahájil s jedním naším klientem před dvěma lety správní řízení. Protože se však na toto řízení nevztahují standardní lhůty dle správního řádu, pojal úřad věc tak, že není kam spěchat. I když se ani náš klient na závěrečné rozhodnutí nikterak netěšil, chtěl jej mít co nejdříve za sebou, aby se proti jeho předpokládanému negativnímu závěru mohl obrátit ke správnímu soudu.

Ale ejhle, ačkoliv jsme se domáhali rozhodnutí, nejprve neformálně a posléze i formálně, s žádostí o opatření proti nečinnosti směřované k předsedovi úřadu jsme stále nebyli schopni dosáhnout verdiktu. Obrátili jsme se tedy s příslušným podáním na soud, a během několika měsíců jsme obdrželi shora uvedené rozhodnutí.

Proč případ takto detailně rozepisuji? Svět se nestane lepším, když na něj budeme pouze nadávat a nebudeme využívat vše, co nám k ochraně našich zájmů nabízí stát. Stávající právní úprava umožňuje jak občanům, tak institucím, aby svá práva hájili, a je jen naší chybou, že tato svá práva nevyužíváme.

To se odehrává nejen u nás doma, ale i v zahraničí. Před několika lety jsem šel s několika českými podnikateli na večeři s místopředsedkyní Evropské komise, její jméno si již dnes bohužel nevybavuji, a jeden z účastníků, mimochodem jeden z našich klientů, začal během diskuse naříkat, že zatímco v naší zemi cizinci pravidelně konkurují českým podnikatelům ve vypisovaných veřejných zakázkách, a mnohdy úspěšně, naši podnikatelé v zahraničních tendrech například ve Francii nebo v Německu v podstatě nemají šanci uspět. A místní soudy tento stav často aprobují.

Paní komisařka se na dotyčného podnikatele mile usmála a pak se zeptala, kolikrát se obrátil na příslušný direktoriát Evropské komise, aby jeho práva v příslušném řízení hájil? Asi vás nepřekvapím, že nastalo rozpačité ticho.

Text vyšel také v HN

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist