Co přinese Turecku zákaz kurdské strany DTP?

První kurdské rebelie vůči centrální vládě v Ankaře a její asimilační politice probíhaly již ve 20. a 30. letech 20. století. Naplno se však konflikt rozhořel až se vznikem ultra-levicové nacionalistické organizace Kurdská strana pracujících (PKK), která v roce 1984 zahájila otevřený boj za vznik nezávislého kurdského státu. Politika vlády a armády v 80. letech, která perzekuovala jakýkoli projev příslušnosti ke kurdskému etniku, podnítila vztek mezi Kurdy a radikálně zvýšila popularitu PKK. Ozbrojený konflikt si vyžádal bezmála 40 000 obětí. Od počátku 90. let dochází k pomalému uvolňování restrikcí tureckého státu vůči početné kurdské menšině a implementaci reforem v souvislosti s žádostí Turecka o vstup do Evropské unie. Přesto byla poslední dekáda 20. století poznamenána eskalací střetů a de facto stavem občanské války na jihovýchodě země. A uklidnění situace (byť dočasné) bylo v té době dosaženo především silou: masivním nasazením armády a polovojenských složek (často jednajících za hranicí zákona), přeshraničními operacemi proti základnám PKK v severním Iráku a nakonec zajetím vůdce organizace Abdullaha Öcalana v Keni poté, co byl pod hrozbou použití síly ze strany Turecka vypovězen ze Sýrie.  

Výraznější pokrok nastal v souvislosti se snahou o zahájení přístupových rozhovorů do EU, komplexní řešení problému však politické elity nepřinesly. I armáda však začala docházet ke zjištění, že silové řešení nebude nikdy finální. V polovině tohoto roku konečně nastal jistý zlom. Vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) totiž v létě představila svou „kurdskou iniciativu", která má konečně přinést demokratické a efektivnější řešení vleklého problému. Několikafázová iniciativa má zaručit více práv pro kurdskou menšinu, nejen v kulturní oblasti. Přestože někteří pochybují o upřímnosti či úspěchu této iniciativy, nic lepšího tu dosud v tomto ohledu nebylo a většina Kurdů ji přijímá pozitivně. Jak je tedy možné, že jsme nyní svědky zákazu hlavní kurdské strany DTP, zastoupené v parlamentu, násilnosti nabírají na intenzitě a karta se znovu obrací?

Shrňme si tedy události uplynulých dvou týdnu, během nichž začalo napětí stoupat. První protesty přineslo „stěhování" uvězněného vůdce teroristické organizace PKK, Abdullaha Öcalana, který si odpykává svůj doživotní trest ve věznici na polo-opuštěném ostrově Imrali v Marmarském moři. Přesun do údajně menší, avšak nově postavené, cely o rozměrech 6 m2 vyvolal odpor mezi příznivci PKK i DTP, kteří pro svého strýčka Apo (přezdívka uvězněného vůdce) chtějí ty nejlepší podmínky. Vřelý vztah DTP k lídrovi PKK je jedním z problematických prvků aktivit strany a vděčným terčem kritiky.

Smrt kurdského mladíka, vysokoškolského studenta, na demonstraci v Diyarbakiru, neoficiálním hlavním městě kurdského regionu, byla následována odvetou ze strany PKK o den později, v pondělí 7. prosince. Ozbrojenci zaútočili na vojáky turecké armády v centrální provincii Tokat, 7 vojáků útok nepřežilo. K útoku se přihlásilo militantní křídlo PKK (které tvrdí, že jednalo samo za sebe bez rozkazu z vedení organizace), pachatelem ale může být teoreticky i jiná organizace či zájmová skupina, která se snaží úmyslně překazit vládní iniciativu usilující o usmíření s Kurdy. A jak je v Turecku zvykem, konspirační teorie o pachateli útoku na sebe nenechaly dlouho čekat. Útok vyvolal odpor u turecké veřejnosti a ještě více rozjitřil již tak napjatou atmosféru.

A aby toho nebylo málo, v úterý bylo zahájeno slyšení ústavního soudu, který měl rozhodnout o žalobě podané na kurdskou stranu DTP v roce 2007 za její údajné vazby na organizaci PKK. O zrušení strany se soud usnesl poměrně rychle - rozsudek padl v pátek 11. prosince odpoledne. Strana DTP tak následovala všechny doposud existující hlavní kurdské strany - HEP, DEP, HADEP a DEHAP. Zrušení strany, včetně zákazu politické činnosti na 5 let pro 2 z 21 poslanců strany, vyvolalo násilné protesty v Diayarbakiru, Hakkari i demonstrace v Istanbulu a Ankaře. Předseda strany Ahmet Türk, jehož se odstranění z politické scény týká, oznámil rozhodnutí strany stáhnout z parlamentu všechny své poslance. Přestože se Türk zavázal nadále podporovat demokratické řešení kurdské otázky, půjde to bez zastoupení kurdské strany v parlamentu dost těžko. Dlužno ovšem dodat, že v poslední době se představitelé DTP příliš nesnažili zvrátit negativní vývoj. Příkladem může být radostné přivítání členů PKK na hraničním přechodu Habur z 26. října, poté co se 34 z nich vzdalo tureckým autoritám, aby byli následně propuštěni (jeden z prvků vládní iniciativy). Účast řady představitelů DTP na události, která připomínala spíše návrat vítězného sportovního týmu, pobouřila veřejné mínění, nemluvě o charakteru akce jako takové.

Vláda bude ve své kurdské iniciativě chtít nejspíš pokračovat, ale je to ještě vůbec možné? Veřejné mínění snadno mění názor a poslední vývoj spíš hraje do karet té části politického spektra, která si úspěch iniciativy nepřeje. Opozice, resp. nacionalistická strana MHP a Republikánská strana (CHP), se svým přístupem odporu vůči implementaci kurdské iniciativy po zákazu strany DTP nejspíše slaví. Turecká ústava a zákon o politických stranách, který justici zákaz strany umožnil, nebyly změněny právě i kvůli odporu opozičních stran. Ale je co slavit? Některé segmenty turecké společnosti si pravděpodobně ještě neuvědomují, jaké nedozírné následky může zákaz přinést.   

Ustojí turecká vláda a společnost tento tlak a podaří se jí uzavřít jednu důležitou kapitolu své historie, kterou kurdská otázka je? Pokud ano, můžeme do budoucna počítat s Tureckem o poznání sebevědomějším nejen navenek, s jasnější politickou identitou, zkrátka se silnějším hráčem na Blízkém Východě, ale i spojencem Evropy. Pokud Turecko neuspěje, nejenže si budeme muset na znovuotevření kurdské otázky znovu počkat, ale Turecko může být uvrženo do nového kola nejistoty a násilností jak na jihovýchodě (mezi ozbrojenci PKK a tureckou armádou), tak kurdskými aktivisty a nacionalisticky naladěnou tureckou veřejností ve městech po celé zemi. Násilné protesty příznivců DTP i PKK, které se rychle množí následkem zákazu DTP, bohužel nasvědčují spíše druhému, pesimističtějšímu, scénáři.

Lenka Filípková

Autorka je členkou Blízkovýchodního programu AMO