Idealistická mezinárodní politika zastupovaná v poslední době americkým prezidentem B. Obamou dostala v minulých dnech těžkou ránu. „Pražské“ myšlenky o světě bez jaderných zbraních jsou pryč. (Je ovšem otázkou zda jim již dříve vůbec někdo věřil.) A kdo zbořil tento mýtus? Rusko - donedávna vychvalované právě Obamou pro konstruktivnost při jednáních. Rusko vycítilo, že obamova hvězda začíná vyhasínat a vrátilo mezinárodní politiku zpět do realistického ladění, které říká, že státy jednají jedině v rámci svého zájmu a výhod.
Skutečná hrozba či jen plané vydírání
Obama, ve snaze dojít ke svému oblíbenému kompromisu, Rusku ustoupil a odpískal plány svého předchůdce na vybudování raketového ochranného štítu v Evropě. Bohužel tento krok světový mír neposílil, což tvrdila v ČR např. ČSSD, ale Rusko si ho vyložilo po svém – jako slabost. Je totiž těžké učit diplomacii bývalého důstojníka KGB Putina. Rétorika síly a hrozeb v Rusku vždy platila a proč měnit osvědčené způsoby?
Otázkou pro mnohé analytiky zůstává, jak chápat vyjádření premiéra Putina, že je nutné vyvinout nové útočné zbraně, aby byla obnovena světová rovnováha moci s USA. Rusko se těžce zmítá v ekonomické krizi a díky posilující EU a NATO dále ztrácí vliv v Evropě. Uvnitř státu sílí extrémní nacionalismus. Tyto indicie mohou napovídat, že ruská státní moc potřebuje odvést pozornost jinam, a proto se snaží nerozhodného Obamu využít, nakolik to půjde. Vyvolané představy u obyvatelstva o obnovení zašlé slávy světové velmoci v bilaterálně rozděleném světě mohou také způsobit své a přinést další politické body.
Na druhou stranu však ruskou hrozbu ve spojitosti s politikou usmíření není dobré brát na lehkou váhu. Nebojím se ruských tanků v centru Prahy, ale ovlivňovat vnitřní chod cizí země se dá dnes i jiným „kultivovanějším“ způsobem – skrze podmaňování politických špiček, podporou určitých zájmových skupin, šířením strachu z nedodržení smluv, které se týkají dodávek nerostných surovin atd. Naše země bude vždy patřit do sféry ruského zájmu. Je proto nutné hledat spojence jinde. Buďme tedy rádi, že během 20 let po pádu komunismu jsme si místo v Evropě a jejích strukturách našli. Vize absolutně suverénního státu v dnešní době je totiž podle mého názoru jen utopií.
