1220 kilometrů dlouhý plynovod skládající se ze dvou linek, každá o kapacitě 27,5 miliard m3 ročně, povede z ruského Vyborgu do německého Greifswaldu. Na této trase bude plynovod procházet výlučnými ekonomickými zónami Ruska, Finska, Švédska, Dánska a Německa. Projekt vede společnost Nord Stream AG registrovaná ve Švýcarsku, ve které 51 % patří Gazpromu, po 20 % německým Wintershall Holding a E.On Ruhrgas a zbývajících 9 % holandské Gasunii. O vstupu do projektu prostřednictvím 9% podílu vyjednává i francouzský GdF SUEZ, který je největším evropským operátorem rozvodu plynu.

Koncernu trvalo čtyři roky a utratil 100 milionů EUR za analýzy dopadů realizace projektu na životní prostředí, než získal souhlas všech zemí, jejichž vody budou projektem dotčeny. Dvakrát musela být změněna trasa potrubí a byl opuštěn plán na výstavbu kompresní stanice v blízkosti švédského pobřeží.

První zemí, která povolila výstavbu ve svých vodách, bylo 20. října 2009 Dánsko. Švédsko, největší odpůrce projektu ze Skandinávských zemí, dalo projektu zelenou 5. listopadu. Právě na postoj Stockholmu, který celých 23 měsíců pečlivě posuzoval možné environmentální hrozby, nejvíce spoléhali země oponující myšlence plynovodu bez účasti Polska a pobaltských států.

Opozice vůči projektu byla ve Švédsku široká a nebyly to pouze environmentální otázky, které vzbuzovaly emoce. V lednu 2008 požádalo Švédsko o podrobnější informace k možnému environmentálnímu ohrožení oblasti a vyžádalo si zhodnocení možných alternativních tras plynovodu. Nejen u politiků, ale také medií a zpracovatelů ryb byl 506 kilometrů dlouhý úsek potrubí potenciálně vedoucí švédskými vodami rizikem, především s ohledem na dno Baltského moře doslova zamořené nevybuchlou municí a vraky ze dvou světových válek. Cíle projektu byly rovněž podrobeny kritice a dokonce se objevily obavy, že zařízení náležející k projektu by mohly sloužit ke špionáži. Podle švédské vlády však Nord Stream nakonec splnil přísné environmentální limity, vyvrátil obavy a udělal ústupky, které Švédsko požadovalo.  

Ve stejný den, tedy 5. listopadu, obdržel Nord Stream povolení od finské vlády využívat její výlučnou ekonomickou zónu k výstavbě a provozu plynovodu. V případě Finska se však jednalo pouze o vyřešení poloviny problému, protože projekt stále nezískal poslední ze tří povolení nezbytných k zahájení výstavby. Málokdo však pochybuje o tom, že by toto povolení finská vláda nevydala, zvlášť když projekt podpořila.

Představitelé projektu se nechali slyšet, že všechna potřebná povolení získají do konce roku 2009. Jejich slova byla podpořena dalším vývojem, když již 17. listopadu získal Nord Stream půjčku, o kterou požádal už v srpnu, a na které se bez bližších specifikací podílí 29 bank, ve výši 3,9 miliard EUR s tím, že o půjčku na dalších 2,6 miliard EUR bude usilovat na začátku roku 2010.  

Podpis Ruska měl být vzhledem k tomu, že bylo nejhlasitějším obhájcem projektu, pouhou formalitou. Tato očekávání byla potvrzena 18. prosince, kdy ruský Federální úřad pro dohled nad přírodními zdroji vydal potřebná povolení pro výstavbu 123 kilometrů dlouhého úseku potrubí na ruském území.  

Poněkud komplikovanější mohla být situace v případě Německa, kde se objevily smíšené reakce na povolení vydaná Švédskem a Finskem. Někteří komentátoři opět upozornili na možná environmentální rizika a na geopolitické důsledky realizace plynovodu. Neúspěch byl však vzhledem k dosavadnímu postupu německé vlády velice nepravděpodobný. Dne 28. prosince udělila německá Spolková námořní a hydrografická agentura sídlící v Hamburku společnosti Nord Stream AG povolení k výstavbě plynovodu v německé výlučné ekonomické zóně.

Přes nesporné úspěchy v získávání stavebních povolení nezbytných k realizaci kontroverzního plynovodu, kterých bylo dosaženo, chybí i na začátku roku 2010 poslední ze tří povolení od Finska. O tomto posledním z řady povolení se bude rozhodovat pravděpodobně během ledna a konečný verdikt bude ležet na Západofinském centru pro životní prostředí, které má ve své pravomoci oblast, kudy má vést 375 kilometrů dlouhý úsek výlučnou ekonomickou zónou Finska.        

Otázkou zůstává, na kolik bude projekt o kapacitě 55 miliard m3 plynu ročně v souladu s předpokládaným vývojem spotřeby plynu v Evropské unii. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) klesne spotřeba zemního plynu v Evropské unii v důsledku zavádění environmentálních opatření a zvyšování energetické účinnosti. Gazprom chce navíc do pěti let získat 10% podíl na trhu se zemním plynem ve Spojených státech, kde je však cena plynu zhruba poloviční ve srovnání s Evropskou unií. Dosažení tohoto cíle by učinilo z USA největšího dovozce ruského plynu s 65 miliardami m3 v porovnání s 38 miliardami, které v současné době importuje Německo. Pokud uvážíme ruské závazky vůči současným obchodním partnerům, realizaci nových projektů jako je právě Nord Stream, ambiciózní plány expanze na nové trhy a celkově špatný stav ruských těžebních a tranzitních kapacit, nabízí se otázka udržitelnosti a efektivnosti investiční politiky Gazpromu. 

 

Petr Binhack

Autor je koordinátorem Energetické pracovní skupiny AMO

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist