Schodek rozpočtu: bere to někdo vážně?

V posledních dnech plnily stránky i obrazovky desítky článků o deficitu státního rozpočtu. Možná je to zajímavé téma pro čtenáře, ale zajímá to i ty, kteří s tím mohou něco udělat?

Když jsme natáčeli pořad Krotitelé dluhů, který popisoval důvody často bezhlavého zadlužování jeho smutných hrdinů, naráželi jsme na dvě velké skupiny lidí. Ta první si nebyla ani za nic ochotna přiznat smutnou pravdu, že na splátky nemá, protože se jim dařilo vždycky ještě někde nějaké peníze sehnat – a svému okolí tvrdili, že jsou na tom mnohem lépe, než jaká byla smutná realita.

Úplně stejně se chovala vláda Mirka Topolánka, která ve schváleném loňském rozpočtu počítala se schodkem 38,1 miliardy korun. V době přípravy a schvalování možná nebylo možné odhadnout každý drobný dopad přicházející krize, ale bylo jasné, že bude hůř. I přesto ale vláda, která slibovala odpovědný přístup ke státním financím, vědomě vytvořila domeček z karet jen chvíli před příchodem vichřice. Jak pak může chtít někdo po obyčejných lidech, aby se odpovědně chovali ke svým penězům, když jim i stát ukazuje, že zavírání očí před problémy je alespoň na chvíli docela dobrým řešením?

Druhou velkou skupinou, se kterou jsme se při natáčení Krotitelů potkávali, byli lidé, kterým už dluhy přerostly přes hlavu, a přestali je vnímat. Najednou se ocitli v situaci, kdy byl dluh větší než suma, kterou si reálně uměli představit – a další navyšování dluhů už pro ně nic neznamenalo. Dlužný půl milión pro ně byl už tak velká částka, že půjčení si dalších sto tisíc pro ně vlastně ani neznamenalo zhoršení jejich situace. A svou beznaděj alespoň na chvíli rozptýlili.

Podobně se chová levá část politického spektra – státní dluh je už tak velký, že pár miliard navíc zdánlivě není žádný rozdíl. Takže proč něco málo někomu nepřidat, proč nezrušit některé škrty? Tento přístup je lidsky pochopitelný – ale zatímco ti, kteří před pravdou zavírají oči, je jednou musí otevřít, tak ti, kteří přestali vnímat své dluhy, se bez pomoci zvenku obvykle neobejdou.

Jenže kde tu pomoc vzít? Receptů je samozřejmě hodně, ale prvním krokem je přiznat si, že skutečně máme problém. To platí u každé závislosti – a čeští politici si vytvořili poměrně těžkou závislost na utrácení (i když to někteří kamuflují optimistickými příběhy, podle kterých ještě není tak špatně).

Relativně bezbolestnou cestu přitom ukázaly smutné výsledky loňského výběru daní. Zatímco daně z příjmu právnických osob zaznamenaly masivní propad, naproti tomu daň z přidané hodnoty relativně naplnila očekávání. A to je zřejmě i cesta, které se skutečně po volbách dočkáme. Na výraznější změny výdajové stránky rozpočtu nebude mít nikdo náladu ani odvahu, takže maximem změn zřejmě bude snaha o navyšování příjmové stránky rozpočtu zvyšováním nepřímých daní a politicky hezky znějící navyšování daní vysokopříjmovým osobám.

Zásadní změny ale ani letos nepřijdou. I přes varovné zprávy v médiích totiž bohužel platí, že na tom nejsme (a chvíli ještě nebudeme) tak špatně jako země okolo nás. Investoři tak stále budou financovat náš život na vysoké noze a ekonomické oživení Německa nám pomůže vyjít z krize rychleji a ne tak bolestně jako jiné země. To samozřejmě neznamená, že nebudeme muset udělat všechny ty zásadní změny, o kterých se již popsaly tisíce stran. Ale budeme si moct dovolit je zase odložit a vystačit si s tím, co máme hluboko v genech – jít cestou mírného pokroku v mezích zákona.