Ruská státní moc v poslední době snaží monopolizovat tu „jedinou správnou" verzi ruské historie. Proč?
To se neděje v poslední době. Takové tendence už tu nazrávají dávno, od počátku tisíciletí. Zdá se mi, že je to pokus režimu legitimovat se prostřednictvím vlastních dějin. Tak to bývá často: moc necítí dostatek sebejistoty a hledá oporu v minulosti. Nejde ani tak o sympatie k Stalinovi nebo stalinismu, ale o jakousi obecnou myšlenku „slavné minulosti", která sama o sobě může učinit zemi mocnou. A jakýmsi postranním efektem je potom zamlčování zločinů a tragédií minulosti.
Jak jste si vyložil bouřlivou reakci na text Alexandra Podrabinka a hon, který na něj uspořádalo hnutí „Naši"?
Ze strany publicistů a historiků to byla čistě spekulativní reakce. Vždyť paralelně s tou sázkou na velkou a zářnou minulost, která má stále vyšší a vyšší kurs, se již dlouho odvíjí propagandistická kampaň, která má charakter jakési dobře placené politické zakázky a které se chopili politologové, političtí technologové i mnozí novináři a historici. A ta kampaň je neobyčejně efektivní. Zdá se dokonce, že v případě Podrabinka se její intenzity už zalekl i Kreml, který začal ty své „honící psy" krotit. Ale na problémy už je zaděláno. Je snadné vypustit džina z láhve... ale dostat ho zpátky je podstatně složitější..
Myslíte si, že ti mladí lidé z hnutí „Naši" byli do té štvavé akce uměle nasazeni, nebo jsou ideologicky kovaní a myslí to vážně?
Od každého trochu. Existuje jak manipulace těch mládežnických hnutí ze strany Kremlu, tak zcela vědomý pozitivní ohlas na zmíněnou propagandu. A jak ukazují sociologické průzkumy i ty eskapády okolo Podrabinka, její účinnost je značně vysoká. To ovšem také znamená, že ta propaganda se strefuje do cíle, že reaguje na potřeby společnosti. Protože pokud se státní moci nedostává legitimity, společnosti se zase nedostává vědomí vlastní identity. V 90. letech jsme přesně nevěděli, kdo vlastně jsme, nebylo jasné, co znamená být Rus. A publikum žilo v očekávání nějakého kouzla, mýtu. A když byl ten mýtus vytvořen, dostalo se mu skutečně vysoké popularity.
Mladí lidé dnes tedy neznají pravdu o stalinském teroru či rozporuplných momentech Druhé světové války, jako byla masakr v Katyni nebo pakt Molotov - Ribbentrop?
Ne. Znají jen jakýsi uměle vytvořený obrázek, a protože se stali jeho součástí, mnohým z nich se líbí. Ztratili schopnost posuzovat fakta. A mnozí z těch, kdo ji neztratili, bývají ještě nebezpečnější. Jejich argumentace zní přibližně takto: „Vy nám tvrdíte, že bylo tolik a tolik obětí teroru. Ale zato jsme vyhráli válku a vytvořili velmoc!" Taková úvaha, taková logika je velice nebezpečná, protože narušuje systém hodnot, přesněji vrací nás k tomu starému sovětskému, jen ještě bezostyšněji a cyničtěji. Společnost Memorial se například snaží hlasitě upozorňovat široké vrstvy společnosti na to, že jen v letech 1937 - 1938 bylo popraveno, zastřeleno přibližně 750 000 lidí. Ale mnozí reagují: „Jenom 750 000? A kvůli tomu děláte takové show? Vždyť jsme vytvořili velmoc!" Taková logika skutečně silně deformuje systém hodnot.
Může taková logika v očích mladší generace rehabilitovat osobnost Josifa Stalina?
Státní moc tak daleko nejde, od Stalina se snaží trochu distancovat. To není to, co chtěli. Jak už jsem říkal, měli čistě pragmatický cíl: obnovit autoritu státnosti. Ty neostalinistické emoce jsou jen vedlejším produktem jejich skutečných snah. Jenomže když někdo začne omlouvat jednání zločinného režimu, nebo třeba jen vyzdvihávat jeho jednotlivé počiny, v kolektivním vědomí se přirozeně stírá samo chápání jeho zločinnosti. Ale je tu ještě jiný problém. Podle sociologických průzkumů se minulost stává lidem čím dál tím více lhostejná. Za posledních 15, 20 let navíc bohužel dramaticky klesla role kultury ve společnosti. V poststalinském Sovětském svazu se svobodný duch udržoval především v kultuře - v literatuře, umění, kinematografii. Skutečná sovětská kultura byla vždy nositelem protistalinského vědomí. Dnešní masová kultura je však paradoxně spíše prostalinská. V knihkupectví vedle sebe stojí solidní historické publikace, kterých si nikdo nevšímá a nejrůznější slátaniny v duchu toho, že žádná Katyň nebyla, se těší nebývalé popularitě. Projevuje se tu také deficit racionálního myšlení, který lidi svádí k nejrůznějším konspirativním konstrukcím a teoriím spiknutí.
Jak jsou na tom profesionální historikové? Mohl byste srovnat dnešní situaci a 90. léta, kdy byly zahájeny rehabilitace a zpřístupněny archívy ministerstva vnitra?
Pokud jde o odbornou část veřejnosti, především o historiky, všechno je v pořádku. Pracuje se dál, nehledě na to, že archívy jsou dnes hůř dostupné, že vědcům je tak či onak zabraňováno ve studiu některých aspektů naší minulosti. Nedávno jsem byl v Smolensku na velké mezinárodní historické konferenci věnované stalinismu. Byla tam spousta velice kvalifikovaných a schopných historiků, kteří pracují na nesmírně zajímavých výzkumech. Akademická vědecká obec funguje a spolupracuje se zahraničními kolegy. Například v nakladatelství Rospen vycházejí velice kvalitní monografie a sborníky věnované nejrůznějším aspektům stalinismu. Ale vycházejí v nevelkých nákladech a vlivu, který má na myšlení lidí televize, se nikdy nemohou vyrovnat. Takže činnost akademiků se v kolektivním vědomí odráží minimálně.
Naráží odborná veřejnost zabývající se soudobou historií na překážky?
Úsilí zkomplikovat nebo dokonce znemožnit tuto osvětovou činnost je zřejmé, i když často není jasné, odkud pramení. Očividným příkladem zastrašování je případ, kdy profesor Michail Suprun, který v Archangelsku dává dohromady seznamy etnických Němců zemřelých v lágrech na severu Ruska, už více jak půl roku čelí obžalobě z šíření osobních informací. Ale v ´archangelském případu´ bych rád obrátil pozornost především také na to, že spoluobžalovaným profesora Supruna byl plukovník a vedoucí Informačního centra Ministerstva vnitra Alexandr Dudarev, který mu archivní materiály zpřístupnil. Vedoucí všech Informačních center ministerstva vnitra po celé zemi už půl roku pozorně sledují, jak se případ vyvíjí, a pokud nedej bůh profesora Supruna a především plukovníka Dudareva uznají vinnými, čemuž se vzhledem k absurditě a právní neopodstatněnosti obvinění ani nechce věřit, můžeme na přístup do archivů ministerstva vnitra zapomenout. A důsledky mohou být dalekosáhlé. Dotklo by se to nejen ´knih paměti´ či registrů, v kterých jsou zveřejňovány seznamy nespravedlivě odsouzených, ale v podstatě veškeré historické literatury, která je založená na archivních materiálech sovětského období.
Myslíte si, že obvinění profesora Supruna a plukovníka Dudareva je řízené ´zeshora´?
Myslím, že za tím může být i hloupost provinčních orgánů FSB, kterým ani nedochází, do čeho se to pustili. Ale už to, že taková situace může vzniknout, je pro dnešní stav věcí symptomatické. Atmosféra je zralá akorát na takové absurdní případy. A to je nebezpečné.
Hrozí tedy historikům, že budou pracovat pod dohledem?
Dostat pod kontrolu takto složitý a vrstevnatý proces by už dnes naštěstí bylo příliš složité. ´Ochránci paměti´ tvoří velice rozsáhlé a strukturované profesionální společenství. Nejsou to jen historici, ale například také zaměstnanci muzeí. V provinčních muzeích je paměť o období stalinismu a obzvláště o stalinských represích velice zřetelně přítomná. A čím provinciálnější, tím více místa je tomuto témat věnováno. Dále jsou tu vlastivědné společnosti, nejrůznější nadšenci, kteří se amatérsky zabývají ´local history´, knihovny, university atd. S těmito lidmi Memorial spolupracuje na sestavování ´knih paměti´, které ale také často vznikají přímo z popudu místních komisích pro rehabilitace, prokuratury nebo dokonce FSB. Před dvěma lety jsme se pokusili dát dohromady všechny ´knihy paměti´ v jednom společném elektronickém vydání a soustředili jsme jména 2,5 miliónů obětí stalinského teroru. Různorodost autorů, kteří na sebe vzali tuto nelehkou práci, je neobyčejná.
Co učitelé základních a středních škol?
Ti patří mezi naše nejvděčnější spolupracovníky. Třebaže jsou jim shora vnucovány děsivé osnovy a učebnice, zdaleka ne všichni jsou s tím spokojeni a mnozí z nich, když zjistí, že je tu ta možnost, v sobě najdou dost odvahy a energie se té totální mytologizaci postavit. Takže nic není tak strašné, jak se zdá. Konec konců ruská kulturní tradice je stále živá.
