"Vzduch, co nám nadýchal Mandelštam": literární provoz v Moskvě

Do podzemní kotelny v centru Petrohradu se nikoliv bez obtíží vtěsnala padesátka básníků ze všech koutů Ruska. Každý si ale nakonec našel své místo mezi tlakoměry, ventily a trubkami vedoucími horkou páru. Převládají místní a hosté z Moskvy, ale přicestovala i mladá básnířka z Vladivostoku. Letošní, již šestnáctý ročník Festivalu volného verše se vydařil a ti, kterým po náročném třídenním maratonu zbylo ještě alespoň trochu sil, nemohli odmítnout pozvání básníka a topiče Dmitrije Grigorjeva, který se rozhodl uspořádat závěrečný večírek na svém pracovišti.
Po každém přípitku se slova ujímá jeden z básníků a přednese dva tři verše. „po pravdě řečeno / mě to nezajímá / a tak vůbec / jsou to báječné verše"... „zvláštní dík těm / kdo nepřišli", deklamuje z vysokého žebříku básník Alexandr Makarov-Krotkov své uštěpačné minimalistické básně. Byl mezi prvními básníky své generace, kteří se rozhodli psát volným veršem v době, kdy to ještě zdaleka nebylo běžné. „Až do perestrojky vládla Sovětském svazu absurdní situace. Volný verš mohli publikovat jenom nemnozí autoři, oficiálové jej považovali za cosi srovnatelné s podstročníkem a nedůstojné ruského jazyka. Ale stejně absurdní je situace i dnes. K čemu pořádat festival volného verše, když jím dnes píší všichni?" Tato stížnost je ale z jeho strany spíše jen další básnická figura. Festival, který proběhl v muzeu Děržavina na břehu Fontanky, si jinak stejně jako všichni ostatní pochvaluje. „Kdo by si stěžoval? Člověk se tu může předvést se svými verši, poslechnout si, co píší ostatní básníci a v přestávkách navštívit petrohradské nálevny, kde je panák vodky k mání za neuvěřitelných osm rublů a sklenka portského za tři!" konstatuje potěšeně Makarov-Krotkov.
Na historii festivalu jsem se zeptal jeho organizátora a literárního teoretika Jurije Orlického: „Historie návratu k volnému verši je svázaná s jedním z polooficiálních Literárních spolků, který v Moskvě za Brežněva vedl básník Vjačeslav Kuprijanov, říká Orlickij. „Volný verš začal programově prosazovat již na konci 70. letech, kdy to bylo prakticky zakázané. Nejen kolem jeho spolku se postupně začala soustředit skupina mladých neformálních básníků, kteří navazovali na dědictví ruské básnické avantgardy nebo se snažili sami najít cestu ze sevření pravidelného metra diktovaného oficiálními kulturtrégry. Festival vznikl v podstatě z rozhovorů, které jsme vedli se Sašou Makarovem-Krotkovem a literární kritičkou Jelenou Trofimovovou."

Podobné Literární spolky (tzv. LITO) fungovaly jako amatérské poetické kluby, které v Moskvě a desítkách dalších měst přežívaly pod hlavičkou oficiálního Svazu spisovatelů. Do značné míry záleželo na tom, kdo takový literární spolek vedl. Pokud se ke kormidlu dostal živý, zajímavý a solidní člověk, kterému šlo skutečně o literaturu, mohl kolem LITO v rámci možností vytvořit liberální atmosféru. Tak například v poetickém kroužku Moskevského domu pionýrů, kde vyučoval malíř a básník Jevgenij Kropivnickij, se na začátku 50. let sešli básníci Genrich Sapgir a Igor Cholin, kteří později, již zcela mimo jakékoliv oficiální struktury, společně se svým učitelem a s básníky Vsevolodem Někrasovem a Janem Satunovským vešli do dějin ruské literatury jako Lianozovská skupina (viz Respekt č.22/XX, Alena Machoninová: Žiju a vidím). A byli to právě tito básníci, kteří, společně s několika výtvarníky, stáli u počátků historie ruské poválečné neoficiální kultury.
Nad tím, jak mohla aktivita mladých literátů unikat státním orgánům, se zamýšlí básník-minimalista a enfant terrible moskevské literární scény 90. let German Lukomnikov: „Myslím, že i kágébákům docházelo, že inteligence potřebuje určitý ventil, že občas potřebuje upustit páru, aby z přetlaku neexplodovala. A tak nechávali LITO na pokoji. Přitom když bylo potřeba, mohli je mít spolehlivě pod kontrolou."
Jeho slova potvrzuje i Dmitrij Volček, který v osmdesátých letech vydával samizdatový literární časopis Mítin žurnal a dnes pracuje jako novinář v ruské redakci Rádia Svoboda. „Na začátku 80. let vznikl v Petrohradě z iniciativy KGB literární Klub 81, kam prakticky násilně zahnali všechny nezávislé spisovatele. Bylo to něco jako podzemní oddělení oficiálního Svazu spisovatelů, na které dohlížela nasazená očka. Spisovatelé se tam setkávali, četli prózu, poezii, vydávali časopisy - a to vše pod kontrolou státní bezpečnosti. Sešli se tam úplně všichni, nehledě na ideové zaměření - avantgarda, tradicionalisté, zapadnici i pravoslavní. Bylo to takové absurdní sovětské schéma."
V suterénním klubu OGI na Potapovské ulici v centru Moskvy, který se vzhledem a atmosférou příliš neliší od jakéhokoliv newyorského klubu, probíhají poslední přípravy. Za chvíli tu začne pravidelný literární večer. Klubů, které pořádají literární večery, je přitom v Moskvě nejméně desítka, takže je z čeho vybírat. Sami básníci ale často o tzv. „literární život" nestojí a snažení nejrůznějších kulturtrégrů neberou dvakrát vážně. Žijí si svým vlastním, spíše prozaickým životem. Jeden z nich, dnes možná nejpopulárnější moskevský básník Andrej Rodionov, mě vzal na obhlídku svých rodných lovišť - do moskevské okrajové čtvrti Perlovka. S lahvovým pivem v ruce jsme se ve společnosti několika jeho kamarádů z mokré čtvrti do časných ranních hodin potloukali mezi otlučenými paneláky a Andrej mi postupně vyprávěl, jak spletitá byla jeho cesta k literatuře. „Říkali jsme si děti z Šervůdu. Scházeli jsme se na takový poměrně rozlehlý lesní mýtině, okolo stály dvoupatrový poválečný baráky, ve kterejch za války bydleli vojáci. Chodili tam hlavně fotbaloví fanoušci, různejch klubů, Spartaku, CSK Dynama a jinejch. Tam byla taková neutrální půda, takže se to obešlo bez konfliktů," popisuje Andrej své dětství. A pokračuje: „Pozdějc jsem začal na Arbatu obchodovat s pivem. V tý době mě zajímaly hlavně holky. A pití. Spousta mých přátel se v tý době upilo nebo zemřelo na předávkování drogama. Umřelo tolik lidí, že se říká, že tudy prošla válka. Drogy a alkohol v podstatě pokosily celou jednu generaci. Lidi, co byli o dva o tři roky starší než já, se skoro všichni upili nebo je někdo oddělal."
Na otázku, jak vypadal v 90. letech moskevský literární život odpovídá: „Já o tom popravdě řečeno moc říct nemůžu, protože jsem se v něm zkrátka nepohyboval. Stýkal jsem se s prostředím, který bylo, slabě řečeno, marginální. S narkomanama, s pouličníma chuligánama takový střední úrovně, žádný velký zvířata. Pohybovali jsme se hlavně na Arbatu a na Pušce - to je stanice metra Puškinská."

Když se na konci osmdesátých let s perestrojkou otevřely možnosti veřejně vystupovat, ruští básníci a spisovatelé se vrhli do hektické aktivity. Autorům již zmíněné Lianozovské skupiny, kteří stáli u zrodu moskevského literárního konceptualismu, se dostalo širokého světového ohlasu a byli zváni na literární festivaly do řady evropských zemí. Skupina Almanach, ve které se sešli jejich mladší následovníci Dmitrij Prigov, Lev Rubinštejna, Timur Kibirov, svérázný Viktor Koval´ či tradičnější básnící skupiny Moskovskoje vremja (Moskevský čas) Sergej Gandlevskij a Děnis Novikov, pro změnu vyrazila na dlouhé turné po desítkách ruských měst a do Skandinávie. Z iniciativy nadace Gumanitarnyj fond vznikl v roce 1990 stejnojmenný literární týdeník, který jako první propojil izolovaná literární uskupení a položil základ budoucí klubové scéně. Ta se začala rozvíjet až kolem poloviny 90. let. „V roce 1995 už jsme mohli chodit v pondělí do salónu Premiéra Nikolaje Bajtova, v úterý do klubu Avtornik Dmitrije Kuzmina, ve středu do Krymského klubu Igora Sida, ve čtvrtek do klubu Klasici 21. století Ruslana Iljinina, v pátek do Georgijevského klubu Taťány Michajlovské a v sobotu do Muzea Vadima Sidura, kde večery vedl syn slavného sochaře. Neděle byla volná, ale většinou se také něco semlelo." vzpomíná na rušné období svého života básník German Lukomnikov.
V dnešní Moskvě probíhají někdy i dva či tři literární večery denně. Už jen málokdo si ale uvědomuje, že neformální charakter dnešního klubového literárního života pramení z atmosféry předperestrojkových bytových literárních sedánků, večerů a salónů, které byly jeho předobrazem. A ty zase z liberální atmosféry sovětských Literárních spolků. A že ta nit se táhne až hluboko do 50. let, kdy ještě básníci přežívali jen díky „tomu vzduchu / co nám tu / nadýchal / Mandělštam...", jak velmi trefně napsal básník Vsevolod Někrasov.