Máme se bát bankrotu aneb když ekonomové malují čerty na zeď

Státní rozpočet je nesmrtelné téma. Máloco se teď veřejně probírá tak důkladně, jako děravá státní kasa. Další analýzy už sotva mohou přinést převratně nové informace. S narůstajícím veřejným dluhem tak bude jen sílit oprávněné volání po reformách. Takovým hlasům přitom nově dodává na naléhavosti fakt, že některé země unie - zejména Maďarsko a Řecko - balancují na hraně bankrotu. Všechno by ale mělo mít své meze: malování strašáků je sice lákavá, ale krátkozraká strategie, která může přinést více škody než užitku. Na rovinu: nejsme v situaci, že by nám hrozil bankrot. A ani se do ní jen tak nedostaneme.

Dluží každý

I když se stavem našich financí rozhodně nemůžeme chlubit, český veřejný dluh pořád zůstává na evropské i světové poměry nízký. Na úrovni necelých 40 % HDP je hluboko pod průměrem Evropy (80 % HDP) a daleko od úrovně, kvůli níž mají země skutečný problém prodat na trzích nový dluh. I při katastrofálním scénáři pokračujícího rychlého zadlužování nastartovaného krizí, bychom potřebovali alespoň deset až patnáct let, abychom se přiblížili mizernému stavu Řecka (dluh 115 % HDP). Zatím si to uvědomují i trhy (viz graf - ceny, za které si vlády půjčují).

Falešná je také představa, že stát musí někdy v budoucnu všechny své dluhy splatit. To je velký omyl: stát vzhledem k své nesmrtelnosti pouze musí udržovat rozumnou míru zadlužení. Prakticky každá země na světě měla, má a bude mít nějaký veřejný dluh, který ochotně financují soukromé subjekty. U nás jsou to například lidé spořící na penzi (penzijní fondy) nebo na bydlení (stavební spořitelny), kteří nakupují státní dluhopisy, a nepřímo tak státu půjčují. Důležité je, aby veřejný dluh zůstal v rozumných mantinelech a investoři neztratili důvěru v možnost jeho splácení.

Právě kvůli ztrátě této důvěry má problém Řecko. Jeho dluh v kombinaci s devítiprocentním deficitem znamená, že Řekové na trzích potřebují tento rok prodat 20 % HDP nového dluhu. To už je v součtu s nulovou důvěryhodností řeckých statistik opravdu akutní problém, který bankrotem skutečně zavání.

O čertech a jiné havěti

Bylo by samozřejmě hloupé se tímhle utěšovat a stlát si na vavřínech. Naše fiskální situace totiž opravdu není růžová, a to především uvědomíme-li si rychlost stárnutí populace a vysoké zdanění (především práce). Nafukování strašáků a malování čertíků na zdi - jakkoli dobře míněné - nám ale nepomůže. Dá se pochopit, že jeho účelem je rozhoupat nemístně klidné politiky k potřebným reformám. Nafukovaní strašidelného zámku je ale dvojsečnou zbraní: může totiž výrazně ovlivnit také chování běžných lidí a podnikatelů. Na konci minulého roku jsem kupříkladu musel několik klientů ujišťovat, že opravdu nehrozí státní bankrot a nemá smysl převádět všechny volné peníze z korun do eur.

A je tu ještě jedno riziko: přehánění může vést i k neadekvátní reakci vlády. Naše fiskální problémy nemají akutní povahu, a můžeme (i bychom měli) si proto dovolit promyšlenou reformu, která zohlední většinu skutečných problémů: vysoký podíl mandatorních výdajů, vysoké zdanění práce, neprůhledné vykazování rozpočtu. Zdání akutního problému může vést politiky k zbytečně bolestivému a neefektivnímu řešení. Takovému, které přijímají vlády zemí na hraně bankrotu, když je trhy donutí ořezávat výdaje hlava nehlava. Ekonomové, kteří dnes straší českým bankrotem, si podřezávají větev i sami pod sebou. Co budou říkat, kdyby se - nedej bože - někdy v budoucnu naše veřejné finance dostaly do opravdu bezvýchodného průšvihu. Bude pak jejich varováním ještě někdo věřit?

Psáno pro Hospodářské noviny