Na posledních třech olympijských hrách získalo české ženské běžecké lyžování šest medailí. Všechny zásluhou Kateřiny Neumannové. Po ní ale zůstala velká díra. V průběžném pořadí Světového poháru okupují Češky pozice od 50. místa výše, nebýt dodatečného místa od FIS, zřejmě by Češi poprvé od roku 1968 neměli na olympiádě štafetu.
HN: Původně to vypadalo, že ve Vancouveru nebude poprvé od roku 1968 startovat štafeta žen v běhu na lyžích. Teď to vypadá, že nakonec pojedou čtyři běžkyně. Co vy nato?
Dívám se na to ze dvou pohledů. Obávám se, že česká štafeta na olympiádě s velkou pravděpodobností žádný velký výsledek neudělá, ale když vezmu počet sportovců, kteří do Vancouveru jedou, a také jací sportovci, i když nechci nikoho jmenovat konkrétně, tak i z pohledu historické úspěšnosti a výhledu do budoucna je dobře, že štafeta žen nakonec pojede. Ženská štafeta na olympijské hry patří a že je zrovna v jakési výkonnostní sinusoidě právě úplně dole, není důvod ji zatracovat. Naopak podržet. Třeba i proto, aby to byl pro mladé závodnice stimul, výzva do budoucna.
HN: Všechny úspěchy v bílé stopě za posledních deset ale byly spojené s vaším jménem. Proč se nenašla žádná další závodnice, která by vám více šlapala na paty?
Pro to je potřeba souhra více faktorů. Nebudu mluvit o olympijském šampiónovi, ale o závodníkovi patřícím do elitní světové desítky. Prvním faktorem je talent. To je zhruba polovina úspěchu. Pak musí ve správný okamžik přijít do správných rukou, k lidem, kteří ho povedou s výhledem do budoucnosti. K tomu je potřeba ochotu tvrdě pracovat, zdraví a trochu štěstí. Tohle se u ženské reprezentace dlouho nesešlo.
Když to vezmu zpětně, tak výsledky českých běžkyň nebyly až na výjimky řadu let. Byla jsem tady ale já a všichni se upírali na mě. Trošku se pozapomnělo pracovat s mladou generací. To je ale spíš otázka na svaz lyžařů, na jejich strategii výchovy trenérů, práce s mladou generací. V tom jsou bohužel velké rezervy. V poslední době nemáme ani nadějné juniorky. Mám obavu, že tahle krize bude trvat déle než jednu generaci.
HN: Čím to ale je? Neochotou podstoupit tu tréninkovou dřinu?
To se nemyslím. Měla jsem možnost s holkama strávit nějaký čas na soustředěních. Ochota tvrdě trénovat tam byla, ale každá se přinesla z minula nějaké minus. Třeba zdravotní omezení. Dřina není problém, ale nevím, jestli je práce s juniory taková, aby se z nich stali kvalitní závodníci. O tom mám trochu pochybnosti. Sama mám zkušenosti se svým trenérem Standou Frühaufem. On to měl srovnané, připravoval mě s dlouhodobým výhledem.
HN: Takže ranná specializace na běh na lyžích není podle vás nutná?
Pro běh na lyžích není potřebná. Dávky, které musí běžci polykat v dorostu, jsou hodně podobné těm, které zvládají dospělí. Oni ale pak přijdou mezi juniory a dospělé a už nemají, kam se zlepšovat. Dosáhli svého maxima. Pak odchází ze zdravotních důvodů, nebo proto, že jsou otrávení, znechucení.
HN: Jak by tedy měla vypadat takový ideální systém přípravy?
Já sama jsem tímhle systémem tak docela neprošla. Začala jsem lyžovat až někdy v šestnácti sedmnácti letech. Do té doby byly běžky jedním z několika sportů. Nebyla jsem typický příklad toho, kdo prošel sportovními třídami, středisky mládeže, či vrcholového sportu. Ideální podoba? Těžko říct. Ale už u žáků bychom měli umět říct, co od nich chceme. Nehodnotit trenéry podle toho, jestli mají mistra republiky v žácích, ale jestli dokážou vychovat kvalitního běžce v dospělé kategorii. Není třeba mít superrychlé dorostence. Samozřejmě je nutné brát v potaz i fyziologické předpoklady. Talent je nutné vychovávat systematicky, dlouhodobě, krok za krokem. Nevychovávat je k tomu, aby sbírali tituly v mládežnických kategoriích, ale směřovali je až mezi dospělé. Pro to jsou typickým příkladem Norové. Dělají to geniálně. Na juniorských mistrovstvích světa ti, co poté zářili v dospělých, nikdy nesbírali tituly. Nebo jen výjimečně. Mezi juniory hvězdami nebyli, ale rostli postupně. Právě tohle se u nás nedělá dobře.
