V Rusku se něco děje: opozice na ulici

Když jsem psal svým přátelům do Moskvy, že o protestním shromážděních z 31. ledna jsem v Čechách ještě nestačil poreferovat, protože jsem se právě vrátil z Itálie a řeším potíže s vykradeným autem, bůhvíproč jsem se cítil nesvůj. Jakoby starosti, které s sebou přináší svoboda, byly příliš banální. Za oknem je klidná libeňská ulice zalitá sluncem, po které sem tam jezdí tramvaje, kdežto v okénku počítače si prohlížím záběry amatérských kamer, na kterých je vidět odhodlané lidi, kteří jdou s holýma rukama proti težkooděncům, zuřivé obličeje útočících policajtů, bití, zatýkání, vztek, pláč. Sem tam na záběru zahlédnu své známé, kteří už mi mezitím stačili poreferovat, že je zatkli, zase propustili a že je čeká soud. Své známé, kteří upřímně touží po svobodě a banálních problémech. Proto také chodí na ulici a nechávají se zatýkat.

Opozice bojující proti putinskému režimu má svou dlouhou, složitou historii, jsou za ní dílčí úspěchy i neúspěchy, ačkoliv zatím spíše neúspěchy. Zjednodušeně se dá říci, že její slabost a neschopnost postavit se efektivně souručenství mafiánů a zkorumpovaných úředníků představujících po všech stránkách antilidovou vládu Vladimira Putina, doposud vždy doplácela na názorovou roztříštěnost, neschopnost jednotlivých hnutí domluvit se na společné strategii. A tato rozhádanost a uzavřenost disidentských kroužků zase do značné míry odpuzovala veřejnost, která veřejné aktivity opozičníků doposud sledovala jenom z povzdálí. K zformulování jakéhosi ideového minima, které by jednotlivým proudům ruské opozice umožnilo postupovat společně, vyzval ruské disidenty před třemi lety Václav Havel při své návštěvě Moskvy. Podařilo se mu je dokonce dostat k jednomu stolu, ačkoliv trochu násilím (poobědvali na české ambasádě). Výsledek se bohužel dlouho nedostavoval. Jednotlivá liberální hnutí si šla i nadále po krku, Javlinskij nemluvil s Němcovem, Němcov s Kasparovem, a s Limonovem, který je dnes, nehledě na poněkud divoké politické názory, zřejmě nejvýraznějším opozičním taktikem, se pro jistotu nebavil nikdo. Stará disidentská garda a obecněji obránci lidských práv zůstávali pro jistotu úplně stranou politiky a dělali svou úctyhodnou drobnou práci - bránili nespravedlivě stíhané.
To vše se změnilo letos v létě, kdy jakoby došlo na slova starého lišáka Havla, který je vždy o krok napřed. S myšlenkou „strategie 31" (jako s většinou dobrých nápadů) přišel spisovatel Eduard Limonov. Vyzval představitele všech politických proudů a především širokou veřejnost, aby přicházela každý jednatřicátý den v měsíci v 18h na Triumfální náměstí obhajovat ústavní právo na svobodu shromažďování zaručené právě 31. článkem ústavy. A ukázalo se, že princip ústavnosti je právě to potřebné minimum, na které slyší všichni - liberální pravice i sociální levice, zpovykaná Limonovova mládež (cosi na způsob cheguevarovských romantiků) i staří disidenti, a především také obhájci lidských práv a s nimi ruku v ruce rozzlobená veřejnost.
Princip demonstrací je jednoduchý: organizátoři míting nahlásí na radnici, kde jsou zpravidla odmítnuti. S cílem obhájit ústavou zaručené právo na svobodu shromažďování se však v určenou hodinu na Triumfální náměstí, kterému vévodí socha Valdimira Majakovského, přesto vypraví a vyzvou k tomu i veřejnost. Následuje více či méně brutální zásah policie, zatýkání, ale s tím v ruku v ruce i publicita a zájem médií, který přitahuje pozornost stále více lidí. Pro obrázek: 31. října přišlo 400 lidí, zatčeno bylo 50, mezi nimi Eduard Limonov, který si poté za organizaci nedovoleného shromáždění odseděl 10 dní. Na Nový rok, 31. prosince, přišlo už 800 lidí, zásah policie a těžkooděnců byl výrazně brutálnější, zatčeno bylo přes sto lidí, mezi nimi i dvaaosmdesátiletá obhájkyně lidských práv Ljudmila Alexejeva, což způsobilo poprask nejen v Rusku, ale po celém světě. Jednatřicátého ledna už přišlo 1200 lidí, zatčeno bylo 160. To vše je ale jen Moskva. Menší či větší paralelní demonstrace probíhají také v dalších ruských městech. K uvedeným číslům ještě jedna poznámka: počty, které se nemusejí zdát právě horentní, jsou značně relativní: když se na náměstí dostaví 1000 lidí, dalším 10 000 je v tom zpravidla nějakým způsobem zabráněno.
K vysoké účasti na poslední, lednové demonstraci mohl přispět také fakt, že krátce předtím se v Kaliningradu uskutečnila manifestace proti zvyšování daně z motorového vozidla, na kterou přišlo 12 000 lidí a která se proměnila v otevřeně protivládní manifestace. Účastníci požadovali odvolání gubernátora Kaliningradské oblasti premiéra Putina. Rozkřiklo se, že Rusové mají „svůj Gdaňsk" a to leckomu dodalo odvahy.
A jak to bude dál? Únor má jen 28 dní, takže ruští opozičníci mají čas na oddech a moskevský starosta Lužkova i Putinova federální vláda pár týdnů na rozmyšlenou: dá se předpokládat, že 31. březen bude dnem hněvu. A jak každý ví, revoluce zpravidla přicházejí na jaře.

sestřih manifestace z 31. ledna na Triumfálním náměstí:
http://grani-tv.ru/entries/1012/

sestřih z pochodu, kterým si mMoskvané 19. ledna připomněli rok od vraždy novinářky Anastasie Boburové a právníka Stanislava Merkelova:
http://grani-tv.ru/entries/1002/