Volby na Ukrajině: „proruský“ Janukovyč versus „prozápadní“ Tymošenková?

Z dnešního pohledu tyto představy zcela neodpovídaly realitě. Ve skutečnosti Janukovyč byl a zůstává prominentem oligarchického klanu Rinata Achmetova a dalších oligarchů, kteří Achmetova podporují. Za sovětských časů představitelé východoukrajinských klanů sice tvořili část moskevské nomenklatury, současná zájmová propojenost Moskvy a oligarchů však není daná společnými politickými postoji, ale především značnou mírou hospodářské integrace východní Ukrajiny a Ruska. Vlastní politická nezávislost oligarchům umožnila přehlížet zájmy Moskvy a východoukrajinské oligarchické klany tak často jednaly výhradně ve vlastní prospěch. O tom svědčí řada faktů.

V době, kdy oligarchické klany dominovaly a dominují vnitropolitickému dění na Ukrajině, neučinily nic k prohloubení ekonomické spolupráce s Ruskem, ba naopak znemožnily ruskému byznysu účastnit se privatizace ukrajinských strategických podniků. Dlouhodobé téma přijetí oficiálního statutu ruského jazyka bylo využíváno pouze k předvolební mobilizaci ruskojazyčných regionů Ukrajiny. V otázce vojensko-politické orientace se oligarchové distancovali jak od NATO, tak i od Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti - CSTO (v čele s Ruskou federací), ovšem při zachování výhodné vojenskotechnické spolupráce s Ruskem. Navíc někteří, včetně Achmetova, navázali ekonomické vztahy se Západem, což částečně vysvětluje, proč předvolební rétorika Janukovyče neobsahuje žádná „protizápadní" hesla.

Vnímání Tymošenkové coby „prozápadní" kandidátky je dáno především jí deklarovaným úsilím integrovat Ukrajinu do EU. Ve vztahu k Rusku její postoj nepůsobí zcela jednoznačně. V současnosti Tymošenková vystupuje proti oligarchům z ruskojazyčných regionů a rovněž je proti uznání oficiálního statutu ruského jazyka, nicméně neznamená to, že vystupuje proti Rusku jako takovému. Jak již bylo řečeno výše, politické zájmy oligarchů z východní Ukrajiny nejsou totožné se zájmy Ruska a otázka statutu ruského jazyka až do současnosti byla pouze jedním z nástrojů Janukovyčovy předvolební kampaně.

V zahraničněpolitické rovině Tymošenková byla do roku 2007 vášnivou zastánkyní zadržování „tradičního ruského expansionismu". Nicméně když v srpnu 2008 pronikaly ruské jednotky do gruzínského vnitrozemí, premiérka zachovala vůči Moskvě přátelské mlčení. Hlavním motivem nového pragmatismu bylo získat na oplátku podporu Kremlu při řešení vlastních vnitropolitických úkolů: zamezit prohlubování hospodářské krize a zajistit si vítězství v prezidentských volbách. Jak se zdá, benevolence Moskvy vzrostla, jelikož Tymošenková dokázala během letošní zimy zabezpečit bezproblémový transport ruského plynu do zemí EU. Moskvě také přislíbila nerevidovat původní dohodu o černomořské základně v Sevastopoli a nevstupovat do NATO bez konání předběžného referenda (drtivá většina obyvatelstva je proti vstupu do aliance). Rovněž v ideologické rovině v otázce viny za hladomor 30. let byla historická odpovědnost přenesena ze strany Moskvy na bývalé vůdce Ukrajinské SSR.

Jak se zdá, Tymošenková je pro Rusko přijatelná ve stejné míře jako Janukovyč. Zároveň žádný z kandidátů není zcela zřejmě ani „prozápadním" ani „proruským" politikem. Jednoznačně lze říct pouze jedno: ať už 7. února prezidentské volby vyhraje kdokoliv, ruský vliv na Ukrajině zcela jistě poroste. 

Oleg Shenshyn

Autor je členem Východoevropského programu AMO