Hříchem pošpiněné sakristie na pozadí pokrytecké liberální kritiky Církve

Jedním z oblíbených mediálních témat posledních let je zneužívání dětí, zvláště pak mladých chlapců, katolickými kněžími. Skandály v USA, Irsku či Německu jsou vodou na mlýn všem, kteří mají katolickou církev v nenávisti či dlouhodobě usilují o změnu jejího učení i vyžadované praxe v oblasti lidské sexuality.  Že si nijak nevymýšlím, o tom svědčí i mnohé reakce čtenářů mých článků. Ať už píši o čemkoli, vždy se mohu spolehnout na to, že pod mojí úvahou naleznu hned několik výpadů proti Církvi v souvislosti s hříšníky v kolárku.

Přestože nelze zavírat oči před tím, že liberální média programově vytroubí do světa cokoli, co blahodárné působení Církve ve společnosti kompromituje, bylo by velkou chybou katolíků, kdyby z důvodu oprávněné obavy z mediálních manipulací a ideologicky motivovaných kampaní skutečná provinění části katolického kléru přehlíželi či dokonce ospravedlňovali.

Padni komu padni. Kněží, kteří mají na svědomí znásilnění ministrantů či dětí školou povinných, se dopouštějí ohavností, pro které mají být velmi přísně potrestáni. Praxe mnoha biskupů, „řešících“ vzniklý problém přeložením kněze do jiné farnosti je skandální a musí být okamžitě zastavena.

To však k nápravě poměrů v Církvi zdaleka nestačí. Má-li být řešení jakékoli závady účinné, musí být nalezeny její pravé příčiny. A ty jsou zcela jiné, než jaká předkládá liberální opozice. Věnujme se nejprve její bližší tematizaci.

Progresivně smýšlející katolíci (vím, že se jedná o oxymóron, termín volím z důvodu rozšířeného užívání) či kritici, stojící zcela mimo Církev, požadují zásadní změny v katolickém učení o lidské sexualitě. Jejich požadavky se pochopitelně nezastavují před ložnicemi, přinejmenším podvědomě míří k pojetí věrouky jako celku. Odporují její stálosti, neměnnému vyjádření i chápání v souladu s Tradicí. Volají po změnách, odpovídajících duchu doby. Věří, že vše tak nějak herakleitovsky plyne, proto se i učení Církve musí této univerzální proměnlivosti světa podřídit

V oblasti sexuální etiky se požadavky na změnu koncentrují především do těchto okruhů – povolení předmanželského sexu, souhlas s užíváním antikoncepce, umožnění rozvodů. Našeho tématu se však specificky dotýká ještě jeden souběžný požadavek a tím je uznání hodnoty homosexuality.

S tímto revolučním programem progresivní klérus a jejich mimocírkevní spojenci dosáhli ve dvacátém století nemalých úspěchů. Tím patrně nejvýznamnějším se stal Druhý vatikánský koncil, jenž svou rezignací na přísně scholastickou metodu zplodil pastoračně orientované dokumenty, umožňující nejednoznačný výklad a následné účinné prosazení nekatolických postojů do každodenního života Církve. Úspěch snahy současného papeže Benedikta XVI. o návrat ke zpochybněné věroučné či liturgické kontinuitě se odvíjí od toho, zda zvolená léčba bude mířit ke kořenům či jen na pouhé symptomy stávající krize. Zda do církevního hardwaru nainstaluje zpět po dlouhá desetiletí nevyužívaný antivirový program Pascendi, či se spokojí s pouhými dílčími úpravami, jejichž praktický dopad bude minimální.

Ovšem zpět k sexu, najmě tomu sodomskému. Pokrokový požadavek na změnu církevního učení kopíruje současnou úspěšnou společenskou legitimizaci homosexuality. Liberálním magisteriem je homosexualita považována za vrozenou a z morálního stejně hodnotnou jako je přirozená orientace na opačné pohlaví. A kdo by snad tvrdil něco jiného, tomu hrozí, že si to v dohledné době bude moci nedobrovolně promýšlet za zdmi domu, kde zpravidla přebývají zločinci…

Ideologická masáž strážců pokroku udělala i na poli církevním své. Koncilovými „reformami“ oslabení katolíci na všech stupních církevního života umožnili organizovaný průnik homosexuálů do kněžských seminářů a následně far a biskupských rezidencí. O tom, že se v některých zemích skutečně jednalo o cílený nábor homosexuálů do kněžských seminářů, svědčí mimo jiné dobře zdokumentované knihy dvou katolických autorů Michaela Rose Goodbye, Good Men a Randy Engel The Rite of Sodomy.

Kritika hříšného kléru z liberálních pozic je tedy zcela nepřesvědčivá. To si zvláště uvědomíme ve chvíli, když zjistíme, že jednotlivá provinění nemají s klasickou pedofilií příliš společného. V naprosté většině případů se totiž jedná o zneužití adolescentů, nikoli malých dětí. Někteří z těchto kněží se také netajili tím, že měli poměr s muži svého věku, což není pro pedofily zrovna typické. Problém, kterému zde Církev čelí, tedy není nárůst pedofilů v jejích řadách, ale penetrace homosexuálů, umožněná liberální rétorikou i praxí z ní vycházející. Pokud pokrokáři usilovali o alespoň dílčí homosexualizaci současných struktur katolické církve, pak svého cíle dosáhli. Jejich podíl na morálně znečištěných sakristiích je tedy nepopiratelný a jejich kritika církevních poměrů nutně pokrytecká.

Rovněž tak nelze přehlížet fakt, že většina viníků pochází z generací, jež byly „formovány“ duchem pokoncilních změn. Zajímavě o tom píše Gerald Warner na svém blogu v deníku Telegraph.

Má-li se katolický klérus od těchto predátorů očistit, musí se jednoznačně prosadit hledisko nulové tolerance. Do kněžských seminářů nesmí být přijímáni žádní kandidáti se sklonem k homosexuálnímu jednání. I za tu cenu, že budeme antidiskriminačními inkvizitory postaveni mimo zákon. „Neboť co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale ztratil život věčný?“ (Mar 8, 36)