Začátkem února  jsem se vydala na krátký výlet do Prahy. Maminka chystala oslavu padesátin a tak jsem se těšila na bratry, na mámu, na malou sestřičku, ale hlavně na členy rodiny, které vídám opravdu nejvýš jednou za rok: tety, strýce, bratránky a sestřenice s kterými si mám vždycky co říct. Jenom jsem se tentokát dozvěděla víc než jsem chtěla.

 

Oslava byla krásná. Máma si sama navařila několik předkrmů, hlavních chodů i dezertů. Přišli všichni a já měla velkou radost, že se mi poštěstilo zabít tolik much jednou ranou – 25 příbuzných na jedné oslavě, SUPER. Celý večer bylo co pít a co jíst a hlavně, jak jsem čekala, bylo o čem si povídat. Co jsem ale nečekala, bylo, že se povídalo většinou o mě... No tak přátelé, se všemi problémy co jich v rodinách je, musíme probírat zrovna mě? Já se mám přece fajn. Mám práci, manžela a Francesca, to zlaté dítě.

A tu to poprvé z někoho vypadlo. Moje celá rodina čeká na to, že se rozvedu. Evidentně žiju už osm let se zrůdou, co nevydělá dost peněz na to, abych mohla být doma, naučit se vařit, péct domácí zdravý chléb, a rodit děti jedno po druhém. Chudinka Anička.

Možná, že jsem zrovna natrefila na obzvlášť kritického příbuzného, půjdeme dál a zkusíme někoho dalšího...

“Prosím tě strejdo, tady si lidi myslí, že se každou chvíli rozvedu, chápeš to, šílený viď?”  Následuje velmi nepříjemné ticho a pohled co říká: Mě se můžeš svěřit, chudinko moje malá.”

A tak to šlo dál.... Celý večer. Příbuzní a kamarádi se mě ptají co manžel s pro mě teď již jasným úšklebkem a po nátlaku přiznávají, že to je známá věc, že je jenom otázkou času a uvědomím si, jaká je mě pro toho Itala škoda.

Pro mojí maminku to byla rána… ona nás z legrace představila a my se potom už ne tak z legrace za 10 měsícu brali. V 18ti jsem já, jediná dcera, odešla s prvním, co si o mě řekl.

Ale drazí příbuzní a drazí přátelé: moje manželství, pokud vím, nekončí. Nejsem nešťastná z toho, že pracuju od devítí do šesti a nemám čas vařit, péct domácí chléb a rodit další děti. Můj muž je skvělý otec, výborně vaří, na jedničku zvládá nákup v supermarketech, kde já zoufalstvím natahuju, když mi po sté spřehází regály.

Oba vyděláváme na provoz rodiny a na hypotéku. Oba vyděláváme naprosto stejně. Oba se snažíme šetřit ale nikdy nepeskujeme jeden druhého, když máme zrovna chuť koupit si boty. Oba máme svoje chyby a problémy a naše manželství není dokonalé. Ale to, jaký mám život, jsem si vybrala já, sama: já chci pracovata být nezávislá na platu manžela, chci dělat práci proto, že me baví a ne jenom jako nutné zlo, co odvádí mojí pozornost od dětí. Můj muž je můj rytíř, můj ochránce a moje opora. A jsem si jistá, že díky radám a podpoře mé milující rodiny, nám vydrží… no, tak dlouho jak moje rodina uzná za vhodné.