Dárek k MDŽ aneb chvála mzdové diskriminace

Mezinárodní den žen je dnem, kdy si organizovaně namlouváme, že muži a ženy si jsou ve všech ohledech rovni. A že je proto nespravedlivé, když má žena v zaměstnání nižší finanční ohodnocení než muž.

Rovnost mezi lidmi je rozumně myslitelná v jediném ohledu. Muži i ženy jsou lidskými bytostmi, mají tedy stejnou ontologickou důstojnost i poslední cíl, jímž je věčná blaženost. Ve všech jiných ohledech však mezi lidmi vládne nerovnost. Moderně smýšlející člověk to nerad slyší, ale někdo je hloupý a jiný chytrý, někdo žije mravně a někdo jako dobytek. Máme rozdílné vlohy a vlastnosti a proto i jiné postavení ve společnosti. Existují jisté aspekty lidské přirozenosti, z nichž i přirozeně vyplývá, že muži a ženy mají v životě jiná poslání a společenské funkce.

Existují okolnostmi zdůvodněné výjimky, ale v zásadě platí, že muž je hlavou a žena srdcem společnosti. A to nejen rodinné! Abych nebyl špatně pochopen – z toho neplyne, že muži jsou chytří a ženy hloupé. Často je to naopak. Chci tím jen říci, že způsob, kterým se žena vztahuje ke světu je zpravidla jiný, než jak je tomu u mužů. Muži mají větší sklon k abstrakci, snadněji si staví vzdušné zámky. Pro les nevidí stromy. Ženy zas často nevidí pro stromy les. Jsou schopny více si všímat potřeb jednotlivých lidí, jež většina mužů v oparu jimi sledovaných obecně formulovaných cílů přehlížejí.

Navzdory perverzi ženského olympijského boxu jsou muži fyzicky silnější, což z nich v kombinaci s jejich sklonem vést a bojovat činí přirozené ochránce domova. Věřte mi, ne každá žena má to zvláštní johankovské povolání stínat nepřátelům tranquilitatis ordinis hlavy. Je ctí muže postarat se o svoji ženu a děti. Zabezpečit je a chránit před nepřízní okolního světa. Proto se také od pradávna od muže právem očekávalo, že to bude on, kdo rodinu hmotně zabezpečí, kdo, bude-li to třeba, najde si práci mimo domov.

Stát a společnost, jež by nebyly posedlé ideologií rovnosti, by dávaly přednost takovému systému oceňování, jenž by zohledňoval výše uvedenou povinnost mužů, zvláště pak otců rodin. V eticko- hospodářské hantýrce se tomu říká princip rodinné mzdy. Muž, od něhož se očekává, že hmotně zajistí svou rodinu, by měl mít za tutéž kvalitně odvedenou práci vyšší plat než muž svobodný nebo žena, jejíž muž je také zaměstnán.

Uvědomuji si, že mnohé ženy dnes volí zaměstnání mimo domov z toho důvodu, že s jedním platem rodina nevyjde. Za to, že nelze vždy muže dostatečně mzdově ohodnotit, však může i feminismem a konstruktivistickým genderismem uměle vytvořená konkurence mezi muži a ženami na pracovišti. Kdyby byla společnost vůči ženám ohleduplnější, hledala by cesty, jak jim umožnit věnovat se svojí rodině „na plný úvazek“, bez toho, že by dělila svůj čas mezi výchovu dětí, spjatou s péčí o domácnost a jejich úživu. Tato starost nechť je přenechána mužům.

Toť moje přání ženám k dnešnímu MDŽ.