Zkáza ´Muromcevovy dači´

Kdysi jsem se v Frankfurtu nad Mohanem seznámil s rodinou, která obývala překrásnou vilu v centru města. Příběh jejich domu byl těžko uvěřitelný a v něčem velice symbolický. Stejně jako několik dalších vil v okolí patřila i ta jejich ve třicátých letech židovským majitelům. Ti o ně ale po nástupu Hitlera přišli a už se do nich nikdy nevrátili: zahynuli ve vyhlazovacích táborech. Po válce zůstaly vily prázdné. Dědicové se neobjevili a žádný Frankfurťan si netroufl nastěhovat se do židovského majetku. V šedesátých letech domy obsadili mladí anarchosyndikalisté a nějakou dobu v nich provozovali svou utopii. Ti z nich, kterým nadšení vydrželo dostatečně dlouho, získali po pár letech od města dekret. Moji známí byli mezi nimi. Tolik Německo. V dnešním Rusku se věci mají bohužel poněkud jinak.
Na obytný dům brutálně zaútočí policejní jednotka zvláštního nasazení, násilím odvleče jeho zoufalé obyvatele, kteří z posledních sil brání své obydlí a uvolní cestu bagrům, které dům srovnají se zemí. Přibližně takovýto obrázek se stal leitmotivem letošní moskevské zimy poté, co se moskevská radnice uprostřed třicetistupňových mrazů rozhodla zbourat pět desítek domů v obci Rečnik na okraji ruské metropole. Stejný osud potkal předevčírem také dům, který Moskvané znali jako ´Muromcevovu daču´. I tento brutální útok iniciovaný moskevskou radnicí má svůj symbolický význam.
Na místě zbořeného dvoupatrového dřevěného domu přiléhajícího k usedlosti Caricyno, si nechal koncem 19. století vystavět své letní sídlo Sergej Muromcev, významný předrevoluční právník a předseda první Státní dumy zvolené v roce 1906. V témže domě pak společně se svými kolegy poslanci sepsal vůbec první ruskou, takzvanou „muromcevskou" ústavu. Zde se také spisovatel Ivan Bunin seznámil se svou budoucí ženou, sestřenicí Sergeje Muromceva, a dům se stal na dlouho jeho oblíbeným útočištěm. Ale zajímavé jsou i osudy ´dači´ v sovětském období. Do třicátých let v ní fungovala škola, později, v 60. letech, byla přestavěna na obytný dům, v němž se usadila moskevská bohéma - mimo jiné spisovatel Venedikt Jerofejev, autor slavné poémy Moskva-Petuški.
V 90. letech zde rodina Boldareových, která dům obývala od 30. let, svépomocí vybudovala muzeum starého Caricyna, jehož sbírky obsahovaly dokumentární a grafické materiály týkající se místní historie, pozůstatky původního vybavení ´Muromcevovy dači´ či Jerofejevovy rukopisy. Muzeum se navíc postupně stalo živým místem, kde se pravidelně hrálo divadlo a četla poezie. Návštěvníci se také mohli procházet v lipové aleji, která pamatovala Bunina.
Na počátku 90. let ale také začaly první problémy. Dům byl z nejasných důvodů vyškrtnut z katastru a pozemek získala správa usedlosti Caricyno. Až do konce minulého roku se obyvatelé ´Muromcevovy dači´ marně snažili vydobýt si u ruských soudů nájemní smlouvu či možnost privatizace. Letošního 3. ledna dům za záhadných okolností lehl popelem.
Odhodlanost starousedlíků bránit stůj co stůj dům i s jeho letitou tradicí vyvolaly u obyvatel Moskvy vlnu solidarity. Moskvané se rodinám, které po požáru přišly o střechu nad hlavou, složili na maringotky a po celý mrazivý leden přijížděli do Caricyna - ať už s teplým oblečením nebo na improvizované výstavy, které probíhaly přímo na stěnách vyhořelého domu. Až do poslední chvíle všichni věřili, že dům bude zachován a opraven. Nestalo se.
Pozemek okolo domu předevčírem obsadila četa najatých gastarbeiterů s krumpáči a motorovými pilami v rukou a pokácela překážející ´buninské´ lípy. Poté na pozemek vtrhlo komando težkooděnců v kuklách, kteří z ruin domu vyvlekli zoufale se bránící obyvatele. „Uchopili mě za ruce a za nohy, omlátili mi hlavu o dveře a o ledovou stěnu, rozhoupali mě a shodili z druhého patra přímo na zledovatělou zem," popisuje akci organizovanou moskevskou radnicí Anfisa Boldarevová, dcera starousedlíků, která v domě pomáhala s provozovaním caricynského muzea. Spolu s několika dalšími obránci domu, skončila s těžkým otřesem mozku v nemocnici. Dílo zkázy dokonaly bagry, které začaly dům bourat, třebaže v jeho horním patře bylo stále několik odhodlaných lidí. Ti však nakonec svůj boj prohráli.
Dům bývá důležitým místem kolektivní paměti a způsob, jakým bylo naloženo s ´Muromcevovou dačou´ ukazuje, že dnešnímu ruskému režimu na minulosti nezáleží. A podobně jako předchozímu režimu mu nezáleží ani na lidech, kteří dům obývají. V tomto ohledu je Rusko stále na počátku té cesty, kterou Němci urazili od Druhé světové války.

záběry z likvidace ´Muromcevovy dači´:

http://grani-tv.ru/entries/1041/

http://www.vesti.ru/videos?vid=262745&doc_type=news&doc_id=346273