Plíživé nebezpečí ruského nacismu

V okřídleném konstatování ´Rusko rozumem nepochopíš´ se většinou skrývá špetka sympatie: je přeci tak těžké přísně soudit nejrůznější vousaté jurodivce, bezbřehé idealisty a blouznivce, na které je Rusko tak bohaté a kteří svým založením patří spíše do 19. století, nebo snad do 18., ne-li rovnou na středověkou Rus.
Břízky, staroslovanská božstva, tradice, ruské byliny a bohatýři, bratrství mezi slovanskými národy - to vše se může zdát jako selanka, barvotiskový obrázek. Někdy je ale důležité takové klišé odmítnout, nenechat se uchlácholit zdánlivě neškodnou podobou bláznovství, které je přeci tak „typicky ruské". Cesta od zdání ke střízlivému faktu, k varovné skutečnosti, může být přitom docela krátká.
Pro mě začala, když jsem si na sloupu v moskevské čtvrti, kde bydlím, všiml skromného inzerátu: „Pomožte ruské vesnici - přineste staré oblečení na farnost Sv. Jana Křtitele v Sokolnikách. Organizuje Nadace ´Bříza´ a dobrovolníci z Lidového svazu." Staré oblečení sice nemám, ale téma je zajímavé: dobročinnost a dobrovolnictví nejsou v dnešním Rusku právě nejobvyklejší záležitostí a jak to vypadá na ruském venkově vím moc dobře: bída a utrpení. Že by záchvěv altruismu? Zárodečný pohyb občanské společnosti? Pravoslaví pro jednou ne jako se státem srostlý moloch, ale jako církev chudých a pro chudé?
Proplétám se tichými ulicemi Sokolniků, starou Moskvou, kde jako by se život zastavil někdy ve 30. letech. Pěkné, prakticky řešené činžáky z období sovětského konstruktivismu střídají na okraji čtvrti cihlové tovární haly a s každým krokem přibývá špinavého tajícího sněhu. Až hluboko v průmyslové zástavbě narazím na ceduli, která mě zavede k vrátnici jedné z továren. Ta je však o poznání jiná než ostatní: nad branou visí ruská vlajka, na továrních zdech jsou připevněné dvoumetrové ikony a za nimi je vidět cibulku malého cihlového kostelíku. U vrat je připevněná cedule, která informuje o bohatých aktivitách spojených s farností. V bývalých továrních halách sídlí hned několik spolků:
´Asociacia viťazej´, v překladu cosi jako ´Spolek bohatýrů´ -- „spojuje sportovní, vojensko-sportovní a vojensko-patriotické mládežnické kluby v 23 regionech Ruska, zabývá se duchovně mravním, vlasteneckým a fyzickou výchovou dětí a mládeže. Deviza ´Bohatýrů´: ´Služme vlasti!´"
Vojensko-patriotický klub ´Rusiči´ -- „vzniknul na začátku 90. let jako lidová iniciativa v reakci na růst negativních tendencí v ozbrojených silách a mezi mládeží. Činnost klubu spojuje sportovní přípravu, založenou na zkušenosti z bojových akcí a vlasteneckou výchovu."
Farnost dále blízce spolupracuje také s ´Lidovým svazem´ (Narodnyj sobor), organizátorem oné dobročinné sbírky, který, jak stojí na informační tabuli, „sdružuje více než 200 organizací podporujících jednotu ruského národa a bránících naše tradiční hodnoty: vlastenectví, rodinu, kulturu, čest a víru." Symbolika organizace přitom jednoznačně odkazuje k tradicím ruského fašismu, který, třebaže se o tom na Západě příliš neví, má v Rusku hlubokou předrevoluční tradici a který se později vylil do nejrůznějších spolků v ruské emigraci.
Farnost je nakloněna pěstování staroslovanských hrdinských mýtů, pěstuje bratrství se slovanskými národy (ve vyjmenované řadě ovšem Česko na rozdíl od Srbska či Slovenska chybí), na fotografiích je zabrán baťuška, jak žehná vojákům táhnoucím do boje s Čečenci a naopak veteráni z Afghánistánu a Čečni, kteří dnes na letních táborech učí mladé patrioty zacházet se zbraněmi. Vystavené fotografie dokumentují pravoslavné svátky a obřady, při nichž jsou vysvěcovány zástavy jednotlivých vlasteneckých organizací či masové akce, jichž se účastní modroocí hoši v černých vázankách a s páskou na předloktí vyvedenou v imperiálních barvách - černé, bílé a zlaté.
Instinkt mi v tu chvíli říká, abych se otočil a šel si po svých, ale zvědavost nakonec zvítězí. Území farnosti zabírá několik továrních budov, mezi nimiž se krčí malý cihlový kostelík. Z kostela mě posílají do jedné z částí bývalé továrny. Otvírám dveře a naskytne se mi neobvyklý pohled: u stolu uprostřed velké haly sedí desítka hochů a dívek v družném hovoru, před nimi na stole leží samopal a několik pistolí, které každou chvíli někdo se zájmem bere do rukou. Ptám se, kde probíhá ohlášená dobrovolnická akce a když prozradím, že jsem novinář, ujímá se mě veterán v uniformě. Komanduje právě houf mládeže na blízké hřiště, kde budou hrát tradiční ruský sport podobný baseballu „ale starý tisíc let a mnohem lepší a inteligentnější" a učit se disciplíně a válečnému umění: jak držet formaci, zneškodnit nepřítele, postavit kulometné hnízdo.
To už ale přicházejí hoši z ´Národního svazu´ a vysvětlují mi, jak se to má s pomocí „glubince" - chudému venkovu. Nejprve mě ale s úsměvem uklidňují, že se není čeho bát, zbraně na stole jsou nefunkční. A pak se pustí do vyprávění příběhu Nadace ´Bříza´. V městečku Žukovskij ji založila Oksana Garnajeva, sama matka několika dětí. Zpočátku měla sama materiální potíže, pak jí ale začali pomáhat přátelé, přinášeli oblečení, příspěvky a když se ukázalo, že všeho dostává víc, než je potřeba, začala sama pomáhat ostatním. Dnes rozesílá materiální pomoc po celém Rusku, od Kaliningradu po Vladivostok a na seznamu fondu je více než 600 potřebných rodin. A chlapci z Národního svazu jí ochotně pomáhají.
Idealismus, solidarita, nadšení pro dobrou věc, pro skutečné hodnoty... to vše se zračí v pohledech modrookých hochů v čistých a vyžehlených bílých košilích. Člověk by na první pohled ani neřekl, že právě oni se v brzké době chystají převzít moc v Rusku. Vše se ovšem jeví poněkud jinak, když si na internetu prohlížím materiály, kterými mě vybavili na cestu. Sociální práce jde ruku v ruce s rétorikou, estetikou a symbolikou jakési ruské obdoby německého nacionálního socialismu, vše jako vystřižené z 30. let. Školení mladých politruků, okázalé sjezdy přívrženců ve stejnokrojích, pochody, jichž se účastní tisíce lidí, vzývání fyzické síly a militarismu, souručenství s bývalými sovětskými generály a veterány z Čečny, stovky organizací po celém Rusku - to vše s více či méně okázalou podporou Ruské pravoslavné církve a s tichou tolerancí dnešního ruského vedení. Hnutí má tisíce výhonků po celém Rusku, funguje na farách, v klubovnách, na ulicích, na letních táborech, ale také na internetu a v nejrůznějších sociálních sítích. To už není marginální hnutí, extremistická tendence. Je to dynamický proces směřující ke státnímu převratu, k převzetí moci. Na ukázku několik citátů z propagačních materiálů:

CIZÍ počítají se vším, mají vše, naplánováno. Jen s jedním nepočítají: že na prázdném místě znenadání vyroste jimi NEKONTROLOVATELNÉ nacionálně-vlastenecké Hnutí. Musíme růst rychle, jako lavina, abychom nedali CIZÍM čas na aktivní obranu.
ONI všichni jsou JEDEN nepřítel: Američané okupující Irák; čečenští teroristé, kteří odpalují bomby v našich městech; ´liberálové´, kteří rozvracejí lid, zemi - její armádu, průmysl, vědu, vzdělání, zdravotnictví; tzv. národnostní obce, ve skutečnosti kriminální uskupení a mafie, které si prakticky podřídily nejen naše trhy, ale i naše města; narkomafie, které vhánějí do drogové závislosti celé regiony; zvrácenci bez talentu, kteří na estrádě, v umění a kultuře kazí naše děti a potlačují jakýkoliv projev ruské duchovnosti a kultury; oligarchové okrádající zemi kvůli vlastní lačnosti; korupčníci, kteří za mrzký peníz ubíjejí naši vlast; ´oranžoví´, kteří plánují uvrhnout zemi do zmatků, rozbít naši vlast a vpustit do ní cizí vojska; ´zapadnici´ kteří v zemi nasazují ďábelský systém hodnot, podle kterého je ´člověk člověku vlkem´ a který vzývá egoismus, nekulturnost, úpadek, násilí a krutost... To všechno jsou jen různé projevy jednoho NÁJEZDU, jedna síla nepřátelská Rusku, která se nás snaží rozmáčknout a zničit. Tak tedy: Buď zničíme MY JE, nebo ONI NÁS.
Ať se černo-bílé vlajky jako symbol našeho společného odporu objeví na každé manifestaci za práva horníků, učitelů, vojáků. Ať všichni vědí, že obrana každého z NAŠICH je součástí našeho Odporu „novému světovému zřízení.

Farnost na okraji obce Sokolniky opouštím s nepříjemným poznáním: doposud jsem si myslel, že největším prohřeškem dnešního ruského režimu je všudypřítomná korupce, neschopnost efektivně spravovat zemi a dodržovat lidská práva. Ale zdá se, že ještě nebezpečnější je jeho tolerance k rozmáhající se domácí formě ruského nacismu. Podceňováním tohoto lavinovitě se šířícího fenoménu vyšlapávají putinovci cestu obrození totalitního zřízení, novému systému, který může být daleko vražednější než ten dnešní. Ekonomická krize a s ní související nárůst sociálního napětí možnosti takového vývoje jen nahrávají. Svůj díl odpovědnosti přitom nese také pravoslavná církev, která není schopná účinně vzdorovat ideologům politického extremismu a naopak jim poskytuje alibi. A vyhladovělý ruský venkov, kterému obětavě pomáhají hoši z ´Národního svazu´, se nenechá dvakrát pobízet: málokdo v zapomenuté ´glubince´ pochybuje o tom, že by měl někdo pevně uchopit otěže do svých rukou. A ti milí hoši, co vozí uprostřed tuhé zimy teplé oblečení a něco k snědku, přeci vypadají tak důvěryhodně.

odkaz na stránky Lidového svazu (Narodnyj sobor):

http://www.narodsobor.ru/default.asp?trID=426&artID=10037