Co by personální ředitelka asi nepochopila

Personální ředitelka jedné větší firmy dostala od generálního ředitele za úkol, aby našla člověka, který by posílil tým výrobního ředitele. Výroba se totiž v poslední době značně rozšířila o jednotlivé nestandardní zakázky, které vyžadovaly větší díl logistických procesů než doposud.

Výrobní ředitel František byl návrhem generálního ředitele potěšen, protože sám cítil, že potřebuje pomoct, ale neodvážil se v tak napjaté době žádat o další pracovní sílu. Personální ředitelka se tedy dala do hledání manažera. Zdánlivě bylo na trhu poměrně dost volných manažerů, nicméně kritéria splňoval málokterý.

Nakonec personálním sítem prošli dva lidé. Oba byli vzděláním i praxí zhruba na stejné úrovni, rozdíl byl pouze v tom, že personální ředitelce a nejvyššímu se líbil jeden a Františkovi druhý. Po dlouhých diskusích, kdy František generálnímu řediteli i personální šéfce oponoval, byl nakonec přehlasován, protože vlastně neuměl specifikovat, proč se mu člověk, kterého si vybral generální ředitel i jeho kolegyně, nelíbí. Intuitivně pouze kladl odpor a nakonec ten malý boj prohrál.

Nová posila jménem Honza nastoupila a poměrně s nadšením se vrhla do práce. Honza se seznamoval s fabrikou, dělal si rozbory a předkládal je svému šéfovi. František svým způsobem uznával, že rozbory nejsou špatné, ale pořád mu na vystupování Honzy něco vadilo - aniž by tušil, co by to mohlo být. Když se jej ale generální ředitel na něj ptal, nezbylo mu nic jiného, než jej pochválit slovy "zdá se, že to půjde". I ostatní kolegové si začali na Honzu postupně zvykat a docela na poradách naslouchali tomu, co říká.

František si však stále více začal uvědomovat, že mu je jakýkoliv hovor s Honzou pořád nepříjemnější. Zašel za personální ředitelkou a začal jí vysvětlovat svůj problém, že neví, co s tím má dělat, že neví, z čeho to pramení, ale že se mu s Honzou v podstatě ani nechce bavit. Personální ředitelka na něho vyděšeně hleděla a pravila, že co se týká odborných znalostí a jeho košatého CV, je vše naprosto v pořádku a nevidí tudíž sebemenší důvod, proč by František s Honzou nemohl spolupracovat. František opáčil, že toho všeho si je vědom, nicméně přes to všechno se mu do spolupráce nechce.

František vydržel ještě dva měsíce. Jakýkoliv styk s Honzou mu byl stále nepříjemnější a nepříjemnější, až se rozhodl, že situaci musí řešit. Vzal si týden dovolené. Odjel na chatu a přemýšlel, co dál. Večer dostal hlad a odebral se do místní hospody. Posadil se ke stolu, k nějakému člověku, který neuvěřitelně páchl. Při prvním pivu si uvědomil, že s Honzou je to něco podobného. S hrůzou zjistil, že ten člověk mu fyzicky nevoní. Po celý zbytek dovolené přemýšlel, jak má říct generálnímu řediteli, že mu Honza páchne a nemůže s ním proto pracovat.

Nevymyslel nic jiného, než že za ním zašel okamžitě po skončení dovolené a sdělil mu, že pokud nebude Honza přeložen k někomu jinému, tak on raději kvůli tomu, že mu nevoní, podá výpověď. Ředitel si napřed myslel, že si František dělá legraci, a pak dostal chuť na panáka. Byť vzděláním technik, o lidech ledacos věděl. A vzpomněl si, že kdysi dávno četl o tom, že lidé si vzájemně voní a nevoní a podle toho vznikají sympatie a antipatie.

Rozhodl se proto, že Františkovi vyhoví. Také proto, že nechtěl Františka ztratit. Pouze se spolu domluvili, že důvod ředitelova rozhodnutí o přeložení Honzy do jiné části fabriky zůstane jen mezi nimi. A tak se také stalo. František si přijal na uvolněné místo člověka, kterého před tím chtěl. Dneska jsou všichni spokojeni, jen personální ředitelka této výměně nerozumí. A generální ředitel? Ten přemýšlí, jak nabytou zkušenost zavést do personální práce.

Text vyšel také v HN