Jízda na tygrovi

O tom, jak osvěžující je po 11 letech změnit zaměstnání a přejít navíc ze ziskové sféry do neziskové, píše Tereza Vajtová, výherkyně letošního ročníku programu Rok jinak Nadace Vodafone.

Sotva jsem dopsala předchozí deníček, nastal podle čínského kalendáře rok kovového tygra. Sama jsem ve znamení tygra narozená, tak mi připadá spojení mého znamení s Rokem jinak příznačné. Je to jízda. Každý den se v kanceláři Nadace učím něco nového, tak, jak jsem si to přála. Jisté části mozku se dávají do práce jako dlouho neprocvičovaný sval. Je to osvěžující!

Setkávám se s bývalými obchodními partnery, z nichž mnozí partnery doufám zůstanou i nadále. Někteří se za ta léta stali přáteli, což je jeden z největších profitů uplynulých pracovních let. Je to obohacující, mluvit se stejnými lidmi o jiných věcech. A je super, pokud si ověřím, že jejich loučení se slovy „a pokud byste cokoliv potřebovala, dejte vědět!“, nebyla jen společenská fráze.

Co mě opravdu dostalo, byla návštěva dílen. Textilní, dřevařské, košíkářské, keramické. Obecně obdivuji zručnost. Ale co všechno jsou schopni vyrobit žáci a studenti s postižením, jaké invence jsou schopni jejich učitelé, jakým způsobem zapojí skutečně každého, to mi vyrazilo dech. Dýchla na mne jakási opravdovost, duch Jedle, jak jsem si jej představovala a jak jej chápu. A také touha tvořit rukama – to se mi nikdy předtím nestalo, ještě snad začnu háčkovat…

Pod vlivem dojmů z vernisáže, která zahájila výstavu obrazů studentky Simony, zvané dračice, neváhám přiložit ruku k dílu, když jde o další podporu výtvarných snah žáků a studentů JÚŠ. Aktuálně potřebují rámečky na další výstavu. Tak jsem s dodavatelem vyjednala slevu a s předsednictvem správní rady nadace, že je zakoupíme. Je to maličkost, ale pro mě důležitý důkaz, že to jde, že má smysl se o podobné věci pokoušet. 

A teď pecka – skutečně se podařilo ve správní radě odhlasovat založení o.p.s. A teď druhá – den poté, shodou nejrůznějších okolností, dala výpověď Šárka, výkonná ředitelka Nadace Jedličkova ústavu. Osoba, která mě k projektu přivedla, v jejíž hlavě se zrodil, s kterou jsem si „sedla“, která je pro mě důležitým zdrojem informací a neziskového know-how. Takže teď sama nevím – pouštět se za těchto okolností do zakládání o.p.s., navíc bez jistoty, že ji podpoří i nový ředitel/ka nadace, nebo hledat jiné řešení? Chystám se o tom hovořit na nejbližším zasedání správní rady. Šárce nic nezazlívám, navíc už dávno vím, že v životě se všechno děje tak, jak má. Ale přiznám se, že jsem z toho trochu plachá. Ono ve dvou se to lépe táhne…

Loučím se stejně jako minule – držte palce!