Projekt společné evropské měny se nachází v největší krizi od okamžiku svého vzniku. Ale nejen to. Není daleko od pravdy, že celá Evropská unie se nachází v největší krizi od okamžiku svého vzniku. Průzkumy veřejného mínění v Německu naznačují, že Němci si přejí odchod Řecka z eurozóny. Přes 40 procent Němců si přeje návrat k německé marce a dalších 25 procent si myslí, že by takový krok Německo určitě hospodářsky nepoškodil.

Němečtí politici - jako politici všude na světě - se pochopitelně řídí průzkumy, ale i kdyby tu průzkumy nebyly, pořád jsou tu obavy z německého ústavního soudu, který si může Lisabonskou smlouvu vykládat velmi rigidně. Pomoc se zapovídá, ale co je to pomoc? To lze vykládat velmi různě.

Vrcholní evropští představitelé se vyjadřují velmi rozdílně. Často jdou ve svých výrocích ve stejný den proti sobě. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso mluví o záchranném plánu pro Řecko a německá kancléřka to ve stejný den tvrdě odmítne.

Čeští eurofobové už se radostí tetelí: my jsme vám to říkali od začátku, tohle nikdy nemohlo fungovat, na naše slova došlo, měli jste nás lépe poslouchat apod.

Argumenty jsou vlastně pořád stejné. Projekt eura je elitářský, umělý a sociálně inženýrský od samého počátku, ekonomické, kulturní a civilizační rozdíly v Evropě jsou příliš velké, aby mohly být semknuty stejnou měnou, bez evropského ministerstva financí a evropských daní to nemůže či nemohlo nikdy fungovat apod.

Příkladů a paralel pravda není mnoho, ale každý podobný projekt musí být nutně elitářský. Stačí se podívat do historie americké unie či federace. Gentlemanů, kteří vymýšleli a dohadovali důležité věci, bylo maximálně pár set, později několik tisíc. Představa, že Spojené státy vznikly díky vůli širokých lidových mas (nebo že se dolar rozšířil jako nějaká lidová měna) je pochopitelně úplně zcestná.

Propastné kulturní i ekonomické rozdíly existují v americké federaci také. Nová Anglie se nejmenuje Anglie nadarmo, Louisiana se svým pověstným nepořádkem ve státní správě a korupcí by mohla hrát roli Řecka (uznávám, že ten příměr není moc trefný) a v Minnesotě vládne skandinávská mentalita. Neurotický New York je protikladem rozjuchané Kalifornie s usměvavou plážovou mentalitou a potřebou „užívat si života." O rozdílu mezi Havají a bývalou carskou Aljaškou ani nemluvě.

A evropské daně? Vždy půjde o proces. Evropské ministerstvo financí a evropské daně časem vzniknou, ale bude to postupné a bude to trvat. Cesta může být třeba taková, že z Evropské investiční banky vznikne Evropský měnový fond a z něj časem evropské „Treasury" či ministerstvo financí. Nebo to bude trochu jinak. Třeba to celé dohromady bude trvat dvacet let, ale stane se to.

Pravdou je, že Evropu od Ameriky odlišují tisíce let sporů, válek a komplikované historie. Jenže to do značné míry nahrazuje zkušenost dvou válek a dnes už i dost pragmatická potřeba byznysu společnou měnu využívat. Představa demontáže eurozóny se mi jeví z voličského hlediska i zájmů byznysu stěží představitelná a neuvěřitelně nákladná.
Samozřejmě se to může zvrtnout a místo procesu směrem dopředu přijde proces rozpadu a desintegrace.

Evropští politici proto musí začít konečně jednat: vytvořit mechanismus na řešení krizí a omezit vnitřní nerovnováhy mezi těmi, kdo spoří a vyvážejí a těmi, kteří činí opak.