Kdo je tady normální?

O tom, že slovo "normální" je relativní pojem, píše dokumentaristka Linda Jablonská, která svoje roční angažmá v neziskové sféře v rámci programu Nadace Vodafone Rok jinak zasvětila dokumentárním dílnám pro mentálně handicapované v občanském sdružení Inventura.

Další měsíc? Fakt to letí. Ale jsem vážně pyšná na své studenty. Nejdřív jsme v naší DOKUdílně zkoumali žánry dokumentárního filmu – různé techniky natáčení, témata, formy a pak se poslední dva čtvrtky vrhli střemhlav do praxe.

O mých studentech se říká, že jim to ve škole nešlo zrovna rychle, že jsou pomalí nebo nechápaví, že mají hendikep... Já mám čím dál tím víc pocit, že slovo „normální“ je skutečně relativní pojem. Kdo z nás „normálních“, tedy z lidí bez mentálního hendikepu, by například dokázal tak bezostyšně a přímě položit neznámému člověku otázku, zda jsou naši politici součástí vesmíru? Kdo z nás by byl ochoten nechat se 10x odmítnout s anketní otázkou „Koho budete volit?“ a přesto se nevzdat a jít si za odpovědí? I když byla nakonec zodpovězena plyšovým medvědem v životní velikosti, rozdávajícím na Andělu letáky.

Ale postupně. Pomalu nám krystalizuje, kdo z našeho DOKUtýmu má největší předpoklady stát se kameramanem, reportérem či zvukařkou. A naše první anketní cvičení jsme si vyzkoušeli v terénu Meetfactory na Smíchově. To znamená v okolí našemu workshopu nejbližšímu.

Rezidence umělců skýtá nepřeberné možnosti. Zajímavé bylo zejména sledovat nekontrolované reakce na netypický štáb. Nejdřív klasický otrávený výraz „zase nějaké kamery“, pak přichází první všetečné otázky, kamery těsně u obličeje, zvukařka mávající tágem před obličejem, kameraman o překot doplňující redaktora na planetární lokalizaci naší politické scény. Výraz respondenta se pomalu mění, je zmaten, těká očima, dolní čelist mu lehce klesla. Někdo odpovídá hbitě a konstruktivně, někomu to jde pomaleji.

Takže: kdo je tady vlastně normální?

PS: Průběžné výsledky workshopu můžete sledovat na www.inventura.org.