Nahý Mesiáš ukřižován uprostřed velkolepé hry na schovávanou

Pamatuji si, jak jsem se probudil uprostřed tropického pralesu v Austrálii, vylezl menší skálu a s dojetím pozoroval východ Slunce. Jak se paprsky světla rozlévaly po krajině, tak jsem cítil až v jádru mé bytosti ohromný pocit dojetí, že jsem byl svědkem takové krásy. V tu chvíli jsem byl nevýslovně šťastný, pokornou součástí všeho kolem mě. V tu chvíli jsem byl úplný a přitom vnitřně nahý, svlečen z iluzí o mé identitě. V tu chvíli jsem byl skutečně svobodný.

Když jsem se vrátil do naší civilizace, tak jsem se šel projít ulicemi Prahy a připadalo mi, jako by každý někam pospíchal, prosazoval jen sám sebe pro další zásek v CV, lopotil se od rána do rána jen aby si mohl koupit další materiální statek či vylepšit svůj společenský status, neustále udýchaný a v jádru nespokojený. Cítil jsem se cizincem v naší civilizaci- v civilizaci tak vyspělé, ale zároveň tak plné prázdnoty a odcizení od nás samotných. Byť jsem byl zase mezi lidmi, tak jsem si připadal od nich více vzdálen, než když jsem byl sám uprostřed divočiny na druhém konci světa.

Občas mi připadá, jako by celé lidstvo hrálo odedávna jednu velkolepou a tragickou hru, hru na schovávanou a předstírání. V jádru našeho bytí cítíme, jak jsme nazí a prázdní, nasazujeme si však masku, za kterou tuto nahotu schováváme a předstíráme, že nazí nejsme, že máme na sobě krásné šaty. U lidí, kteří mají respektované společenské postavení často předpokládáme, že nejsou vnitřně nazí a prázdní jako ti nižšího společenského postavení, jakoby společenský status automaticky přinášel štěstí. Od ´bohatých a úspěšných´ jako bychom očekávali, že musí být šťastní, když mají tak krásné ´šaty´, a pokud se za bohaté a úspěšné sami nepovažujeme, tak za svou vnitřní nahotu často viníme osud, nebo naši neschopnost stát se bohatými a úspěšnými. Předpokládáme, že ´bohatí a úspěšní´ se vnitřně naze necítí, neboť navenek dávají na obdiv své ´šaty´. 

Je ale možné, že jsme v jádru všichni nazí? Proč se vnitřní nahoty tak bojíme? A co když pravé štěstí není být oblečený, ale skutečně vnitřně nahý a před touto nahotou neutíkat? Co když plnost je jedině v domnělé prázdnotě, ve vysvlečení se z šatů naší zkonstruované identity a nalezení naší identity v hlubších vrstvách naší psychiky?

Ve starodávném příběhu o vyhnání z ráje si Adam a Eva uvědomují, poté co pojedli ovoce ze zakázaného stromu, svou nahotu, a stydí se za ni. Předtím byli nazí, ale nevadilo jim to, nepociťovali stud, nevnímali svou nahotu jako něco nevhodného, co je třeba zakrýt. Možná se dá interpretovat tento bod příběhu za mýtický počátek našeho útěku před vnitřní nahotou, anebo jinými slovy před námi samotnými. Být jen sám se sebou a poodkrýt tvář skrytou pod naší maskou může být bolestné a zdánlivě bezúčelné. Uvědomění si nezávislosti našeho bytí na identitě určované okolím je však základní naukou mnoha nejen náboženských směrů. 

Carl Gustav Jung ve svém úsilí popsat psychický vývoj člověka uvedl různé fáze individuačního procesu. Pro zdolání  první fáze individuačního procesu je dle něj naprosto nezbytné nutné přestat spojovat svou identitu pouze s personou, společenskou maskou, kterou nosíme a skrze kterou býváme vnímáni okolím. V době ekonomické krize můžeme pozorovat propuštěné manažery, kteří trpí krizí identity po ztrátě svého společenského postavení. Na české politické scéně jsou k vidění politici, kteří se zuby nehty drží svých mocenských křesel tak křečovitě, jakoby jejich mocenská pozice určovala jejich identitu, přičemž by jejich politický důchod prospěl jak České republice, tak i jim samotným. Pokud naši identitu určuje persona, pokud ji necháme ovládnout naší psychiku, tak hrozí dle Junga vážné neurózy. Možná je to tím, že identifikace s personou je vlastně falší, neupřímností, lží vůči sobě samému. Je to jako by člověk uvěřil, že je oblek nebo kabát, přes který je vnímán okolím. Jan Werich prohlásil, že "šaty dělají člověka", což je zajisté pravda, ale zároveň je bláhové se domnívat, že "šaty jsou člověkem". 

Kristus je dobrým příkladem jedince, jehož identita nebyla určována podněty z okolí. Kristus, který ještě před pár dny byl vítán v Jeruzalémě jako Mesiáš, byl náhle zbičován, popliván a na hlavu mu byla vložena koruna z trní. Jaký to pohled na očekávaného spasitele světa! Poté, co musel nést těžký kříž, byl potupně přibit na kříž. Po tomto všem Kristus na kříži prohlásil: "Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí." (Lukáš 23:34) Kristus nebyl determinován svou personou a ani potupné zacházení ze strany okolí ani v nejmenším neohrozilo jeho vnitřní integritu. Jeho identita byla založena na hlubším základě, a proto mohl být vnitřně svobodný a naprosto nekauzálně reagovat na podněty z okolí. Nic nedokázalo rozhodit jeho psychiku, neboť měla kořeny hluboko pod zemí, pod viditelnou částí Jeho identity.

Někteří mystikové hovořili o stromu otočeném korunou dolů a s kořeny v nebesích. Kořeny naší psychiky se mohou nalézat hluboko pod naší povrchní identitou a zároveň sahat vysoko do nebes. Je možné, že by zakotvení naší identity v nejhlubších vrstvách psychiky bylo zároveň přiblížením se k nejvyššímu objektu naší existenční touhy? Můžeme kopat tak hluboko ´dolů´, až se ocitneme ´nahoře´? Ztratit se sobě, naší domnělé identitě, abychom se skutečně nalezli? 

Cesta do hlubin pralesu na druhém konci světa byla pro mě zároveň cestou domů.