Deník nervózního pasažéra II.

Letadlem trvá cesta z Pekingu do Šanghaje necelé dvě hodiny. Zhruba tolik, kolik let z Helsinek do Prahy, kterým se mám ve středu vracet z čínské cesty poté, co mě zatím nezrušeným letem dopraví finská společnost Finnair z Šanghaje do Helsinek.

Jenže zprávy nejsou příliš povzbudivé, soptící mrak se spíš roztahuje a já věřím, že Evropané včetně řady hlav států si rvou vlasy, že neprosadili větší investice do rychlých železnic. Představa portugalského prezidenta kodrcajícího se přes Evropu domů z Prahy nebo Angely Merkelové jedoucí přesně opačným směrem je to, co moji narůstající nervozitu poněkud krotí a stále ještě vyvolává úsměv. Navíc moc dobře znám kvalitu silnic kolem Krakova a konvoji českých politiků rozhodně nic nezávidím.

Mí spolucestující a spolunervózní čeští kolegové mají řadu návrhů na řešení situace, které zatím znějí jako dobrý vtip. Například, že z Pekingu jede do Moskvy vlak a z Moskvy že jede vlak do Prahy. Časově je to cesta až příliš nápadně připomínající anabázi českých legionářů opačným směrem. A lodě ze Šanghaje prý plují hlavně spodem, kolem Afriky, jen málokterá osobní loď má prý štěstí plout Suezským průplavem.

Pěší zóna a hlavní ulice Nanjing je v sobotu večer v Šanghaji plná lidí, hlavně mladých bezstarostných Číňanů, kteří nakupují a pak si jdou zazpívat do oblíbených karaoke barů. Najde se tu i dost západních turistů nebo byznysmenů. Letmý pohled přes rameno jednomu z nich večer v kavárně napověděl, že v tom nejsem sám: na svém mobilu studoval mapu předpovědi počasí v Evropě. Tady v Šanghaji má v neděli po několika slunečných dnech začít pršet. Fouká už teď večer. A vítr a déšť je prý podle odborníků přesně to, co by Evropa nyní potřebovala.