Bezpečnostní prověrky pro insolvenční správce ?

Návrh na zavedení regulace, podle které by lidé, rozhodující o veřejných zakázkách nad 300 mil korun, museli projít bezpečnostní prověrkou, mne přivedlo na myšlenku, která je tak evidentní, že zpětně viděno nechápu, proč jsme ji nejpozději v souvislosti s přijetím nového insolvenčního zákona v roce 2006 nezrealizovali.

Na mysli mám v principu stejné opatření, jaké se nyní navrhuje ohledně veřejných zakázek – tedy právní regulaci, podle které by insolvenční správci, spravující majetek velkých dlužníků (tedy těch, kde je často ještě co zpronevěřit), museli při vstupu do odvětví projít - a poté v rozumně stanoveném intervalu periodicky procházet - bezpečnostní prověrkou.

Toto opatření by jistě nebylo dokonalé, stávající stav, ve kterém se uchazeč o funkci insolvenčního správce považuje za bezúhonného, pokud nebyl (zjednodušeně řečeno) pravomocně odsouzen za trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce správce nebo za jiný závažný hospodářský trestný čin, by ovšem vylepšilo mnohonásobně. Vždyť – jak říkal Cimrman – co je to za eso, přátelé, když se nechá chytit, že?

Skutečnost, že i naší trestní justici se podařilo v první instanci odsoudit k vysokým trestům odnětí svobody konkursního soudce Berku a jeho spolupachatele, dovoluje učinit (až do právní moci opatrný) závěr, že pověsti o konkursních mafiích nebyly jen pověstmi. Nad rámec toho se obávám, že odsouzené zločinné spolčení nebylo jediné, a bohužel ani poslední.

Logickou námitkou může být, že má-li opatření zafungovat, musí se nutně vztáhnout i na insolvenční soudce. Na první pohled by s tím bylo možno souhlasit, obávám se však, že hrozba zneužití takové pravomoci exekutivní moci by byla příliš velkým ohrožením nezávislosti justice. A za druhé, soudce, který chce vykrást majetkovou podstatu, ať již z vlastní iniciativy či jako něčí nástroj, nutně potřebuje komplice – pokud možno právě insolvenčního správce, tedy toho, kdo je s majetkem dlužníka (přinejmenším po prohlášení konkursu) oprávněn skutečně nakládat. Mezi bezpečnostně prověřenými správci se nepochybně takoví komplici budou hledat alespoň o trochu hůře, než mezi těmi, kdo nebyli pravomocně odsouzeni – třeba i proto, že někteří uchazeči o vstup do odvětví si svůj podnikatelský plán třeba raději rozmyslí, než aby NBÚ pravidelně „předkládali své účty“.

V porovnání s plánem na prověření cca 4,000 úředníků, zasedajících v komisích pro hodnocení veřejných zakázek, by šlo o velmi rychlé a velmi levné opatření. Správců, oprávněných spravovat velké insolventní podniky (tzv. zvláštní správci, kteří nad standardní správcovskou zkoušku složili též zkoušku zvláštní ), je v současnosti do tuctu, a i pokud se jejich počet bude zvyšovat, magické hranice 4,000 rozhodně ani zdaleka nedosáhne.

Byl-li, jak jsem téměř přesvědčen, 6. duben 2010 (tedy den vyhlášení prvoinstančního odsuzujícího rozsudku ve věci Berka) pro vývoj českého insolvenčního práva stejně důležitý, jako 9. květen 2006 (den vyhlášení nového insolvenčního zákona), pak den zavedení bezpečnostních prověrek zvláštních insolvenčních správců by mohl praxi našeho insolvenčního řízení dostat o další „level“ blíže k civilizaci.

Jak často můžeme dosáhnout takového pokroku tak jednoduchým opatřením?