Hrr na Chotěšice!

Tentokrát o tom, jak dokumentární dílna Lindy Jablonské, známé například díky dokumentům "Kupředu levá, kupředu pravá", nebo "Vítejte v KLDR" expanduje do Chotěšic ve středních Čechách. Linda Jablonská v současnosti díky grantu Nadace Vodafone Rok jinak spolupracuje s občanským sdružením Inventura na sérii dokumentárních filmů, které natáčejí mentálně hendikepovaní. 

Dokudílna poprvé expandovala za hranice Prahy – do speciální školy pro lidi s mentálním hendikepem. S kolegyní novinářkou a zároveň ředitelkou o. s. Inventura a kolegou fotografem jsme zorganizovali pětidenní workshop v malé vísce Chotěšice ve středních Čechách.

S mojí sedmičlennou skupinou jsme se rozhodli natočit dokumentární film na téma Dětství – náš stacionář – vesnice Chotěšice. Po nezbytných úvodních cvičeních, kdy se moji studenti seznamovali s technikou (kamerou, tágem, mikrofonem atd.), jsme se vydali do vsi.

Nadšení bylo od začátku velké. Přestože při první hodině nikdo ze studentů nedokázal odpovědět na otázku, co je to dokumentární film, třetí den ráno nás před branou čekal houf nedočkavců, kteří se třásli nadšením na svůj první natáčecí den. Chotěšická speciální škola existuje ve vsi už dlouhá léta a ty dva světy – lidí s mentálním hendikepem a obyčejných vesničanů – se navzájem respektují, tolerují, ale jinak zůstávají vůči sobě v podstatě uzavřené. Cílem našeho projektu je právě prolomení bariér mezi dvěma rozdílnými vesmíry, které jsou si někdy až neskutečně blízké.

Vybaveni profesionální technikou přistupujeme tedy k prvním respondentům. Závidím svým studentům bezprostřednost, se kterou se zvídavě vyptávají na jejich dětství, na počet domácích zvířat nebo včerejší večerní program. Pro mě trochu překvapivě jsou lidé v Chotěšicích z velké části ohromě vstřícní, s radostí odpovídají na téměř impertinentní otázky, sami se vyptávají studentů na jejich život a debata se pak klidně stočí i na oblíbený program v televizi. Přes legraci a lehkost, s jakou se celé natáčení odehrává, vystupuje z materiálu zajímavá sociologická sonda. Respondenti se před lidmi s mentálním hendikepem nestydí mluvit o svých zálibách ani o svém dětství, jsou uvolnění a chovají se zcela přirozeně. Přesně tak, jak by si dokumentarista přál.

Jsem nadšená. Po natáčení zjišťuji, že se studenti s místními obyvateli takhle bavili v podstatě poprvé, a to jsou tam někteří z nich i sedmnáct let. Po pěti dnech odjíždíme s téměř hotovým filmem a mně je najednou líto, že nemůžeme jezdit dál, někteří z našich studentů mají očividný talent – a ten kdyby se rozvíjel...