Blíž u šéfa = blíž k úspěchu

Šéf je pro všechny z nás klíčovou osobou. Jsme závislí na jeho hodnocení, na jeho nárocích, na jeho rozhodnutích a často i na jeho náladách. Velmi dobře to jako pracovníci víme a abychom zvýšili pravděpodobnost, že nám bude při rozhodování nakloněn, snažíme se mu většinou zalíbit. Do hry přitom vstupují takřka psychologické teorie o tom, co má šéf rád, jaké typy lidí naopak nesnáší, co mu vadí, co mu naopak lichotí apod. Získaným poznatkům pak většina z pracovníků chtě nechtě začne spontánně přizpůsobovat své chování. Aby bylo jasno – nevidím na tom nic špatného, považuji to za naprosto přirozenou součást sociálního chování. Přijde mi však zajímavé, jak různě se může daná tendence projevit.

Například v týmech, kde šéf kouří, je možné zaznamenat výrazně vyšší procento kuřáků. Dle slov některých členů těchto týmů se však často jedná o čistě pragmatické rozhodnutí: na kouřových pauzách se prý toho nejvíce probere. Opakovaně se prý stává, že zásadní rozhodnutí šéf přijímá na základě podnětů kolegů-kuřáků při neformálních diskuzích uprostřed cigaretového kouře. Dbejte pak na varování Ministerstva zdravotnictví na krabičce, když je toho tolik v sázce!

Snahu se zalíbit můžeme často zaznamenat také během porady. Byl jsem například svědkem jedné takové, kdy jeden z členů týmu opakovaně s nadšením vystupoval na podporu šéfova návrhu. Ostatní členové byli spíše zaražení, i když nakonec všichni hlasovali pro jeho přijetí. Po poradě se všichni pracovníci bez šéfa sešli a jeden přes druhého včetně onoho nadšeného člena týmu na návrh shodně nadávali. Ptal jsem se, jak lze vysvětlit jejich jednání během porady a oni odpověděli pouze: „Šéf má rád, když jsme nadšení pro práci a nejvíce pro jeho návrhy.“

Paradoxně lze zaznamenat i situaci opačnou. Šéf jednoho týmu miloval polemiku a oceňoval kolegy, kteří mu rozporovali jeho návrhy. Členové týmu tak během každé porady prošli mentální rozcvičkou, pomocí které se snažili například na návrhu, který jim přišel zcela v pořádku, najít třeba jen drobnost, kterou by mohli následně rozporovat.

Jiný šéf měl zase zálibu ve squashi a pro tento sport nadchnul většinu svých podřízených. Jeden z členů týmu vše sportovní doslova nesnášel, přesto však každý pátek (jak bylo v daném týmu tradicí) chodil s ostatními na malé squashové turnaje, které i s večerním popíjením končily dlouho po půlnoci. Tyto večery neměl nikdo příliš v lásce (nejvíce ti, na které doma netrpělivě čekala rodina), ale nemohli „riskovat šéfovu zlobu“, jak se jeden z nich vyjádřil.

Ať to chodí u vás práci jakkoli, přeji vám, ať se neohýbáte více, než je pro vás přijatelné.