Mám rád film Miloše Formana „Hoří, má panenko“. Směs trapnosti, obyčejnosti, tragičnosti a ironie v kontrastu s groteskním až obskurním světem hasičského venkovského sboru mě vždycky pobaví i dojme. Jedna scéna se svou mírou trapnosti vymyká: je to ten moment, kdy po rozkradení věcí do tomboly zhasnou v sále a dávají zlodějům poslední šanci, aby po tmě věci vrátili. Všichni si určitě vybaví toho jediného, který vrací nějakou šunku, při rozsvícení je všemi načapán a svou manželkou prohlášen za poctivého hlupáka. Možná si také všichni vybaví, že někdo z privatizačních otců na začátku 90. let prohlásil, že je v české společnosti třeba zhasnout a nechat chvíli zhasnuto, což mělo sloužit jako přimhouření očí nad některými způsoby přesunů peněz a majetku, právo neprávo, morálka nemorálka. Tomuto zhasnutí mnozí vůdci naší podnikatelské elity vděčí za své dnešní miliardové majetky. Bohužel se pak zhaslo i v politice, metoda byla zjevně úspěšná a byla nepochybně aplikována i při správě společných peněz. Napadá mě, co kdybychom stejně jako na hasičském bále vyhlásili amnestii, zhasli potřetí a dali všem, kteří tu naši společnou tombolu rozkrádají, šanci k nápravě? Až rozsvítíme, kolik přistihneme poctivých hlupáků se šunkou v ruce? A přistihneme aspoň jednoho?
V Česku vládne státokracie. Kdeže liberální sněhy jsou, kde občanská společnost? Čím dál tím víc mám pocit, že všichni vyděláváme na chod struktury, která má jediný účel – zorganizovat nám život, dát nám závazné pokyny úplně ke všemu, všem stejné jídlo, bydlení a návod k použití. Český právní řád, systém veřejných financí a další důkazní materiál má slova potvrzují. Svoboda, prostor pro vlastní rozhodování, se zmenšuje a někde již zcela zanikl. Čtu teď velmi zajímavou knihu. Jmenuje se Úvod do neštěstí a její autor Paul Watzlawik projevuje dar jednoduše pojmenovat tento trend. Dovoluji si jej citovat: „Přesně to, co ředitelé zoologických zahrad dělají v malém, kladou si ve velkém za cíl sociálně orientované státy a životům svých občanů chtějí dodávat ….. pocit obšťastňující jistoty. Toho však mohou dosáhnout jen tím, že budou občany systematicky vychovávat ke společenské nekompetentnosti.“ Jinými slovy občan- jednotlivec, který má názor a zájem, je sebevědomý, se může stát obtížným hmyzem, který sociálnímu státu jeho bohulibý inženýrský plán kazí. Ale já nechci být spokojená přežraná panda, které nic nehrozí, protože je chráněna klecí. Nestojím o tu klec.
