Stěhujeme firmu do daňového ráje!

Kolega Pavel Fekar napsal a v Hospodářských novinách publikoval článek, který se věnuje právní problematice odchodu českých firem do tzv. daňových rájů. Mám za to, že jeho pohled na tuto problematiku je velice zajímavý a proto Vám jej ve svém blogu chci představit.

Titulek napovídá, o čem uvažuje mnoho top manažerů a majitelů firem v ČR. Je však zkratkovitý a velice zjednodušující a ledaskoho při četbě denního tisku dokáže vyděsit fakt, že naše firmy u nás zkrátka daně neplatí a platit jich nebude čím dál více. Skutečně je ale takový únik jednoduchý a lze jej firmě doporučit? Existuje mnoho problémů, které takový odchod společnosti na Kypr, do Panamy či na Bahamy komplikují a v důsledku podnikatelům přinesou jen starosti a často doslova noční můry.

Přestěhování české společnosti (ať výrobní, obchodní, poskytující služby či holdingové) do zahraničí pouze na papíře totiž nemá z daňového pohledu valný smysl. České daňové právo obsahuje řadu institutů, které bráni právě takovémuto papírovému stěhování. Například daňová povinnost právnických osob k dani z příjmů není navázána pouze na jejich formální sídlo, ale i na místo skutečného vedení. A tak i statistiky, zveřejňované různými agenturami, zachycují pouze počty právnických osob, které jsou společníky či akcionáři českých obchodních společností. Demonstrují tedy pouze rostoucí počet zahraničních holdingových společností. Jejich dceřiné společností však dále zůstávají v České republice.

V České republice existuje řada agentur, které nabízejí a doporučují založení zahraničních společností s primárním cílem snížit daně. Prodávají své zboží a jsou v tomto svém podnikání úspěšní. Jejich práce má však háček, ba dokonce základ budoucího právního problému. Často totiž své klienty neinformují o celé pravdě. Možná, že jejich klient opravdu nebude muset platit žádnou daň například v Panamě, kde mají nabízené společnosti své sídlo. Agentura ale mlčí o tom, že v České republice bude třeba zaplatit nějakou srážkovou daň, že prodej podílu na české společnosti bude nadále podléhat zdanění v České republice a že faktura na marketingový výzkum od této panamské společnosti ve výši poloviny zisku české dceřiné společnosti asi opravdu nepůjde u nás odečíst od základu daně. A už vůbec pak tyto agentury neřeší, jak by byly podíly v zahraničních společnostech vypořádávány při rozvodu, nebo  jakým způsobem budou přecházet na dědice v rámci dědického řízení a další podobné právní "detaily".

A tak nedotažené, tedy bez rozmyslu a bez řádné právní pomoci provedené stěhování firmy do zahraničí a s ním spojené snižování daňové zátěže může mít nakonec zásadní dopady v oblasti daňového, případně trestního práva. Kromě toho takový nepovedený únik z ČR často usnadní vyjednávací pozici potenciálních investorů poté, co ti provedu důkladnou daňovou a právní prověrku společností, do kterých chtějí investovat.

Pak je tu ještě jeden rozměr, v našich poměrech častý, nazvěme jej rozměrem lidským. Podobné odchody do daňových rájů často významně ovlivňují vývoj nejrůznějších budoucích sporů mezi současnými akcionáři a případně manažery a jinými zaměstnanci. Takové spory v Česku umíme skutečně vyhrotit a tak jsme měli možnost nejednou vidět, jak spoluakcionáři, kteří bývali kamarády na život a na smrt, neváhají na sebe vzájemně vytáhnout prostřednictvím médií či přímo před státními orgány právě tuto kartu. O konkurentech raději ani nemluvě.

Mají tedy podnikatelé mávnout rukou a zůstat v České republice? Nikoliv, jen musejí přistupovat ke všemu s rozmyslem a nedat na vyprávění různých agentů s teplou vodou. Není totiž důležité, že založí v zahraničí holdingovou společnost se znalostmi tamního práva, v případě daňových „rájů“ často jednoduchého. Důležité se může stát, že ji založili a provozují bez znalosti práva českého. Pak mohou splakat nad výdělkem.

Hospodářské noviny, 6. května 2010

Pavel Fekar, daňový poradce, advokátní kancelář Baker & McKenzie Praha