Nalezený deník zachycuje, jak se žilo první měsíce po únoru 1948

Deník studenta z let 1948 a 1949 objevila vlastně náhodou olomoucká studentka Eva Krejčí. Pátrání po autorovi Ivanu Šperlingovi ji zavedlo do místního gymnázia, v jehož bulletinu z maturitního ročníku 1950 našla první indicii a nakonec se jí podařilo spojit s jedinou žijící příbuznou autora.

Ivan Šperling (1930 - 1987) se narodil v Přerově v rodině právníka. Otec působil před válkou i po ní v Hlučíně, kde byl jmenován okresním hejtmanem. Poměry po únoru 1948 znamenaly pro rodinu složité období. Otec neprošel prověrkami komunistické strany a byl vyhozen ze zaměstnání.

Pro syna to znamenalo přehodnocení původních plánů na studium medicíny, po přímluvě známého doktora byl přijat aspoň na Filosofickou fakultu Olomoucké univerzity, obor dějepis a dějiny umění. Po studiích se Šperlingovým působištěm stal zámek Náměšť nad Oslavou, kde od roku 1955 působil jako kastelán. Od roku 1960 až do smrti působil vPamátkovém ústavu města Prahy, kde se stal  uznávaným odborníkem na barokní architekturu.

iHNed.cz ve spolupráci s portálem Nezapomeňte.cz zveřejňuje dosud nepublikované zápisky Ivana Šperlinga. Deník je reprodukován doslovně a některé z politických událostí jsou pod odkazy provázány s dobovými články z Rudého Práva.

Ivan Šperling: Deník čís. 21

16.XII. 1948

Měli jsme jen dvě hodiny vyučování a pak se šlo na koncert. První hodinu byla biologie, pak ruština. Psali jsme ruštinovou konu. Reprodukce článku. To dopadne! Horčička sebral domácí sešity z češtiny. Když jsme stáli venku, uviděli jsme jíti do školy Novotného. Oh je! Zítra je politická výchova a latina! Před týdnem jsme psali latinskou konu a od té doby nebyl ve škole. Zítra ji budeme tedy opravovat. To budou zkažené svátky. Jako s tou češtinou.

V pondělí jsme psali diktát a mám na něm 4. Koncert byl skvělý. Dávali tam Holoubek od Dvořáka, první a třetí část simphonie Miči. Dnes jsem odevzdal také Lorencovi památník. První památník, do kterého jsem psal! Včera jsem dostal od Volfa psaní. Připsala tam také pí Thiemelová, bojí se toho, že je odsunou do vnitrozemí. To by bylo pro ně úplné neštěstí. Zde by nemohla pí Thiemelová dávati hodiny! Z čeho by žili? Potom mají býti Hlučiňáci spolehliví lidé, dobří češi, když žijí vlastně stále ve strachu co s nimi bude v budoucnosti: zda zůstanou v Hlučíně, neb mají býti odsunuti do vnitrozemí neb mají utéci.

V Prostějově byly uvolněny košile. Prodávají se jedna za 700 Kčs. Prosím! Bude to u nás jako v Polsku. Zboží dost, peněz málo. To znamená u nás 2 košile 1400 Kčs 1/5 platu taty. A co teprve budou státi šaty!

Budou teď vydávany balíčky, v nichž budou tašky, punčochy atd. Balíček pro muže bude stát až 2000 Kčs. Z Moskvy se vrací vládní delegace. Nevíme však stále, proč tam jela a o čem měla porady! Máme sice šetřiti devisami, ministři si však vzali do Moskvy i své manželky! Stále se v novinách dočítáme o zradách. Nyní je souzen opět banderovský vůdce. Velké hnutí s přijímáním dělníků na universitu. Vstupují i na lékařskou fakultu. Za 8 měsíců udělají to, co mi za 8 roků méně to, co se učí na měšťance. Holý nesmysl. Úroveň doktorů klesne! Vždyť většina (neříkám všichni) dělníci, kteří půjdou na universitu nedoženou ani soukromě to, co je potřeba.

18.XII. 1948

Příští týden jsou opět vánoce. Jak rychle to ubíhá! Co se za ten rok sběhlo! Kolik změn! Včera jsme byli vítat vládu. Vzpomněli si na to až v 8 hodin a než jsme přišli na nádraží, vláda již byla pryč. Šli jsme tedy do školy s nepořízenou. Latinář ve škole nebyl. Dnes jsem opravovali ruskou kompozici. Mám na ní 3. Kéž bych ji měl také na vysvědčení.
Rozhodl jsem se, že si něco napíšu o naší rodině.

Dědeček Šperling pochází ze zámečnické rodiny, usídlené v Rousínově. Nebyli nijak bohati, dětí bylo dosti. Co já si pamatuji měl dědeček 3 bratry a sestru. Antona, zámečnického mistra (zdědil řemeslo po otci), strýce Frantika otce, třetího a sestra, která měla dcery: Justinu a ještě jakousi (asi provdanou za Procházku), Skalníka (má hospodu) a Skalníka (byl strážníkem v Brně). Dědečkovi zemřeli rodiče když byl mlád. Bydlel u svého bratra Antona, prodělal měšťanku. Dobrovolně vstoupil v 17 letech na vojnu. Jednou na execirplazu (bylo to v Brně, tehdá tam nebylo nic kde nyní stojí celá čtvrť mezi Královým Polem a hlavním městem. Proháněli je důkladně.

Abych tedy dokončil započatou větu. Jednou na cvičišti, učili se právě střílet s puškou, dědeček několikrát trefil se do cíle. Tu k němu přistoupil jejich velitel a ptal se dědečka, kde se učil střílet, jestli nepytlačil. Dědeček celý udivený povídá, že on vůbec na terč nevidí. Velitel si myslel, že dědeček dělá šprýmy, poslal jej k lékaři. Ten zprvu nechtěl dědečkovi také věřit, že jest tak krátkozraký, konečně jej přece uznal, divil se, jak jen mohl se dostati na vojnu. Když se jej ptali, zda by chtěl domů, řekl že ne. Při raportu dostal povolení nosit brýle, dostal se do kanceláře, dosti rychle postupoval. Měl dvě hvězdičky. Když odešel z vojny, dostal se k důchodkové kontrole. Musíme míti ovšem napaměti, že to bylo tak před 60 lety, kdy se požadovala menší kvalifikace, a tak si vysvětlíme, že se stal úředníkem. Jednou při návštěvě Rousínova si zašel na taneční zábavu, kde se seznámil s Adelou Osolsobě. Byla to dcera rousínovského starosty Osolsobě.

Podle slov dědečka byl starosta dobrý člověk, byl stolařem dosti velkým. Celou rodinou prý vládla stařenka, která dle slov dědečka, pradědečka přivedla do hrobu. Babička měla bratry Karla, Richarda, Jana a jednu sestru. Babička se v mládí zamilovala do vzdáleného příbuzného (nedávno zemřel), studujícího Chmelaře. Dopisovali si, mladý student psal své milé dopisy, pěkné verše, jelikož však tomu nepřáli rodiče, dopisovali si posterestante. Sama babička mi ukazovala psaníčka i tyto básně, které i podle mého malého dobrozdání byly skvělé, v některých si udávali i místo srazu když mladý student dojížděl domů.

Stalo se však neštěstí. Matka studenta Chmelaře přišla na styky dvou mladých lidí a sama si došla do Rousínova za svou vzdálenou příbuznou, aby jí zdělila, že si nepřeje, aby se její syn stýkal s dcerou rousínovského stoláře. V této době také se na bále seznámil mladý úředník Šperling na výše již zmíněné tancovačce. Mladá dívka myslíc si, že hlavou prorazí zeď, si vzala tohoto mladého úředníka. Stěhovali se často. Měli 3 děti: Zdeníčka, který zemřel před 43 lety, byl o 2 roky starší než otec a Mílu. Zdeníček zemřel v pěti letech a jest pochován na Rousínovském hřbitově.

19.XII. 1948

Dnes jsem se ráno učil. V 10 hodin přišel Daňa. Seděl u nás asi 2 hodiny. Byl v Hlučíně nedávno. Vicka vzkazuje Martě, aby mu udělala to, co slíbila (asi kvůli Heně). Tata byl v Přerově vyměnit rádio. Naše chce nechat spravit. Dědeček i babička jsou nemocni, takže asi do hor nepojedeme.

20.XII. 1948

Měli jsme školu ráno i odpoledne. Velice mne polekal Holič zprávou, že odpoledne bude latina. Myslel jsem, že příjde Novotný. Byl to však omyl. Přišel pouze Merlíček.

21.XII. 1948

Dnes jsme oslavovali narozeniny Stalina. Oslava trvala pouze hodinu. Příznačné pro nás. Za války jsme oslavovali narozeniny Hitlerovy, nyní Stalina. Ve vyučování chodíme přát kantorům.

Dostali jsme psaní od babičky brněnské. Píše bez dědečkova vědomí. Pošle nám 500 Kčs. Strýc Jeník má odklad 2 roky při prověrce. Je zajímavé, že prověrku udělají většinou dělníci, kdežto úředníci málokdy. Jiřinka Horálková prověrku neudělala a byla vyloučena úplně ze strany. Proč? Prodávají se zde husy, zajíci atd. Jen na poukaz URO. Propadají i poukazy, které nejsou z URO, na boty. Máme strach, aby tata nebyl převeden do výroby. Má být totiž převedeno 60.000 státních zaměstnanců. Tata, který na takové věci jako je práce v továrně, není zvyklý, by si těžko zvykal. A styk s dělníkama? Neviděl rád, když se Marta občas stýkala s Otou Vichovým – učněm a tovaryšem klempířem. Je to z toho důvodu, že tata byl vychován tak, jako kdyby pocházel z bůhví jaké rodiny, jako kdyby úředník byl bůhví jak povýšen nad dělníka. Já mohu říci jen to, že jsem našel v Otovi dosti dobrého přítele.

Večer jsem byl na vánoční besídce. Program trval od 7 skoro do 10 hodin. Byla přestávka, v které jsme dostávali uzenky a balíčky cukroví. K uzenkám dva rohlíky. Program byl velmi slušný, pěkný, jenže se táhl. Všichni totiž již čekali na tančení. Dočkali jsme se. Tancoval jsem chvíli se Zdenkou Vránovou. Bylo vyhlášeno solo. Ohlásil je vedoucí džezu. ,,Teď bude míti solo jeden pán, pro kterého si netroufá přijíti žádná dívka. Je to pan profesor Slavomír.“ Ten hned vyletěl na podium, aby solu zabránil. Hned za ním byla děvčata, chtěl utéci, kluci mu zabránili. Když nechtěl tančit, dostal hobla. Vynadal pak řediteli, který to solo zpískal. Počkal prý si na něj před sborovnou.

22.XII. 1948

Poslední den školy. Nic se nedělá. Do školy přišla jedna bývalá spolužačka, co chodila do zdejšího ústavu do V. Je teď v Praze na jakési výtvarnické škole. Vyprávěla nám, že teď je nový směr: socialistický realismus. Zástupce je také Fila. VI.B chodila se stromečkem po celém ústavě. Šla také přes sborovnu do ředitelny přát řediteli. V VII.A hráli na harmoniku a kytaru. Jen u nás nic.

23.XII. 1948

Ráno jsem byl na výstavě lidových vozítek v Domu umění. Není to nic zvláštního . Celý den jsem četl. Tatovi jsme koupili na vánoce 100 cigaret, mámě trepky, Martě přívěsek.

24. XII. 1948

Štědrý večere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku. Od rána bouřlivé přípravy; byl jsem na procházce; Marta šla odpoledne kupovat s tatou věci. Dostal jsem dopisní papír, pero.

Představte si: dostal jsem dopis z Polska. Dokonce dva. V jednom, který byl nezalepený byla pohlednice, v níž přál Polák celé rodině šťastné vánoce a nový rok, druhý byl dopis budu mu muset napsat. Večer jsem byl s Martou a Jitkou na půlnoční u kapucínů. Stále tam mladí kapucíni sundávali a oblíkali kapuce. Jak byli oblečeni: bílé dlouhé komže a na nich takový přehoz černý s kapucou. Kněží měli bílé čepečky.

25. XII. 1948

Dnes jsme buhví jak dlouho spali. Celé dopoledne jsme leželi a pak začala bouřlivá příprava do vlaku. Dokonce jsme došli včas. Večer jsme byli na Šířavě. Každý dostal krajíc chleba a k tomu stejný kus laloku.

26. XII. 1948

Ráno jsem byl pro mlíko, pak na dráze, šel jsem na Šiřavu. S Vlastou jsme byli na procházce městem, v kostele u jeptišek a v druhém. Pak jsem šel si s Martou pro knížky a na Šiřavě si četl.

30.XII. 1948

Domů jsme jeli dnes ráno. Odpoledne jsem se trochu učil. Měli jsme jet totiž 1. (v sobotu) k Zimům. Večer když jsme seděli ve světnici, zvonil telefon. Nebylo to nic zvláštního, neboť telefon k paní šefce (Mlčochové) zvoní stále. Tato přišla, že je to pro nás, z Brna. Mama šla k telefonu. Nevím, kdo co myslel, já jsem nemyslel teda nic. Volá tatu. Dědeček zemřel. Tata se dozvěděl, že dědeček byl na poště, přišlo mu špatně (asi doma), volali lékaře, ten doporučil převoz do nemocnice, kde zemřel. Bylo prý již pozdě.

Tata s Martou jedou zítra ráno, my (mama a já) podle toho, kdy bude pohřeb. Poprvé jsem viděl, že se tatovi třásly ruce.

31. XII. 1948

Tata telefonoval. Pohřeb bude v úterý o ½ 3 odpoledne. Ovšem kremace. Dědeček zemřel na poště. Chudák. To si nemyslel, že takhle zemře.Je zajímavé, že zemřel v tentýž den, kdy jeho první syn Zdeníček před 43 roky. Je zajímavé co dědeček napsal v posledním dopise ze dne 20.t.m. to jest 10 dní před svou smrtí: Zde cituji doslova:

Budu vzpomínati v modlidbě na Tebe milý Jendo
nemáme v stáří nikoho, jak Vás drazí – budu vzpo-
mínati na ubohého Mila a Zdeníčka, jak s nebes dí-
vají se na nás a očekávají mne, kdy tatínek přij-
de na věčnost k nim, kde není bolu, ani žalu. Tvoji
bratři Mila a Zdeníček jsou již na pravdě Boží.
Odešli od nás do neznáma, k té velké armádě před-
časně. Roztesknil jsem se. Však si tam nestýskejte.
Mám předtuchu, že brzy i já přirazím také k vám.
A pak mi můj drahý Miloslave, náš Milo, duše dob-
rácká se svým bratříčkem Zdeníčkem zazpíváš tu
tvou zamilovanou písničku, kterou jsi nám ve svém
dětském věku tolikrát zpíval, víš tu hezkou píseň.
Nad Prešpurkem, kraj Dunaja..
Dne 30.t n to bude 43 roků, co nás opustil na
vždy náš milý Zdeníček, Tvůj starší bratr, s kterým
jsi, jak dvouletý hošík hrával. Zabočil jsem.
Nač sám sobě kapati jed a zlobu do vlastního
srdce a vzpomínati těch smutných dob, které jsme mu-
seli prožívati v době jeho nemocí.

Je to opsáno doslova dle originálu. I řádky souhlasí.

Silvestra jsme s mamou neslavili. Šli jsme spát. Mama byla ráno v Přerově.

1.I. 1949

První den v roce. Šli jsme i do kostela. Mši sloužil biskup (arcibiskup nebyl přítomen). V Maďarsku zatkli o vánocích kardinála římskokatolické církve. Tím se projevuje poměr KSČ k náboženství.

Dnes je první den 5letky. Domy měly být zdobeny vlajkami. Napočítali jsme pouze 5 domů ozdobených vlajkami. Inventura obchodů, které jsou uzavřeny do 5.t. m. pokračuje. Dělají ji dělníci, tovaryši atd. Nemohu pochopit, jak to. Chodí s nimi kriminálka a komunisté. Tata bude dělat 10.t.m. prověrku. Desátnicí, pod jehož vedení tata patří, je žena prokurátorova soudce. Jezdí prý často na lýže, zvláště v zimě na dovolenou!

Pokračování deníku Ivana Šperlinga na Nezapomeňte.cz