V Rusku se o slovo hlásí drsná ´škola´

Sledovat ruskou televizi je do značné míry zbytečné: ve zprávách a publicistických pořadech je divákovi s machou zděděnou z dob socialismu dávkována ideo-lež (pokud jde o věci důležité), a z taktických důvodů občas také učesaná pravda v dávkách menších a malých (pokud jde o věci podružné) - to aby televizní obyvatelstvo získalo dojem, že to všechno není tak strašné, že žít se dá, alespoň večer u televize, když už to v reálném životě stojí za starou belu. K tomu trocha oblbující estrády, z níž brežněvovské časy jsou cítit na sto honů, něco drbů s přídechem všežravého glamouru, prachmizerné napodobeniny západních talk show a seriálů - zkrátka „byznys is byznys", hlavně když diváka nebudete nutit myslet.
A pak se jde druhý den do práce, do úřadu, do školy - a tam už člověk přemýšlet musí, aby přežil. Komu dát úplatek, jak dostat děti na školu a jak je dostat z vojny; jak zachránit firmu před kágébáky a zkorumpovanými úředníky a jak se vyhnout policajtovi a náckovi, když je člověk náhodou tmavší pleti; kam se přestěhovat, když vám někdo začne bourat váš vlastní dům a kde vzít peníze, když je potřeba jít na operaci. Hodně přemýšlet musí i docela mladí lidé - pokud právě nepatří k místní oligarchii. Jak se zařídit ve společnosti, kde hlavní roli hrají peníze a kde člověk začíná být člověkem, až když patří do té správné kasty? Najít si vlivné přátele? Vykašlat se na školu a dobře se vdát? Risknout to mimo zákon, kterému se tady stejně všichni jenom smějí? Nebo na to nepřistupovat? Žít si po svém, čestně a vzdát se privilegií? Nechat si za to namlátit od policajtů? Zabalit to a odjet pryč?
To jsou otázky z jiného světa, z jiného Ruska, které s tím prvním, ´televizním´ nemá nic společného. Lépe řečeno nemělo, dokud se na Prvním programu veřejnoprávní televize neobjevil televizní seriál Škola šestadvacetileté režisérky Valerije Gaj Germaniky. Ta doposud natočila jediný celovečerního film s názvem Všichni umřou a já zůstanu, drsné drama z prostředí současné ruské základní školy.
V osmašedesáti dílech seriálu, který s dokumentární přesností popisuje život na jedné typické základní škole kdesi na moskevském předměstí, jsou všechny nemoci dnešního Ruska popsány naprosto realisticky. Rodiče na své děti nemají čas: jsou pohlceni prací, utápějí se ve vlastních problémech, v rozvodech, alkoholismu, přebujelých ambicích a nejsou schopni dětem předat ani ty nejzákladnější životní hodnoty. Patnáctileté děti se rodičům odcizují a ve škole, která je plná nenávisti, závisti a násilí musí bojovat sami za sebe. Bezhlavě se vrhají do dospělého života, pijí, berou drogy, touží po sexu a předčasně zažívají první traumata, zmítají se mezi depresí a nevázaností, uzavírají se do sebe. Učitelé by snad i rádi pomohli, ale mají svých starostí dost: musí odmítat úplatky, poklonkovat před úředníky, udávat a čelit udáním, závidí si, vedou patriotické kroužky a dokonce svádějí rodiče svých žáků. Na děti už jim nezbývá čas a i kdyby zbýval, jen málokdo z nich je schopen empatie, která by mu dovolila pochopit, co výrostci skutečně prožívají.
Germanika se v seriálu nevyhýbá ani politice, bere si na paškál všudypřítomný nacionalismus, neschopnost Rusů vyrovnat se s vlastní minulostí, zajde s kamerou do policejní cely, odkud pouštějí jen ty, co mají známosti a do nemocnice, kde existuje jenom jeden lék: peníze. Natáčí skinheady, k nimž se přidal jeden žák školy a pro které je boj s přistěhovalci „opravdovou válkou" a na druhou stranu ukazuje složité vztahy ruské dívky a čečenského chlapce, které narážejí na nepochopení tradičně založeného čečenského příbuzenstva. Hlavní hrdinku seriálu Nosovou, citlivou introvertní dívku, která se před agresivitou svého okolí uzavře do vlastního světa, pak nechá Germanika na konci dokonce spáchat sebevraždu.
Seriál Škola zkrátka ukazuje bezútěšnost dnešní ruské společnosti. Ale přesto nebo právě proto je mnohými Rusy pociťován jako předzvěst lepších časů, jako určitá naděje. Lidé cítí, že to, co je třeba změnit, je nejdříve potřeba pojmenovat. A Germanika, která pracuje svéráznou dokumentární metodou, dokázala do ustrnulého televizního světa vtáhnout autentická gesta, mluvu a intonaci dnešních mladých lidí a s ní i kousek pravdy o dnešním Rusku.
O tom, jak se mohlo stát, že seriál, ve kterém se nahromadilo tolik doposud nevyřčeného a tabuizovaného proklouzl na bedlivě střežený První program, se zatím jen spekuluje. Jedni v tom vidí snahu prezidenta Medvěděva vyvolat navenek dojem, že se Rusko liberalizuje a popustit přetlaku nespokojenosti nahromaděné mezi lidmi, jiní zkrátka jen náhodu. Pravda bude asi někde uprostřed: po několika prvních odvysílaných dílech měl být seriál z Prvního programu stažen a zachránila jej prý až intervence samotného Vladimira Putina.
O mnoho podstatnější je však skutečnost, že seriál vůbec vznikl. A také jak vznikl, odkud se vzal. Germanika, která není vystudovaná filmařka, začínala svého času v dnes již známém moskevském Divadle.doc, které v posledních deseti letech fungovalo jako jakási laboratoř nového experimentálního dramatu. Mnozí z těch, kdo původně začínali v tomto divadle, jsou dnes u filmu. A do filmu postupně pronikla i samotná dokumentární metoda, která počítá s tím, že se režisér či scénárista na vlastní kůži seznámí s prostředím, které chce ve filmu zpracovávat. A především také s jazykem, kterým mluví jeho protagonisté. Divadelníkům a filmařům „dokumentaristům" šlo od počátku především o to vymanit se z všudypřítomných klišé a vnést do současné tvorby autenticitu, živý jazyk a s ním i pravdivost.
Odvysílání seriálu Škola Valerije Gaj Germaniky na Prvním programu naznačuje, že z původně marginálního experimentu se s postupem času stal zavedený a uznávaný princip. A že v stagnujícím nesvobodném Rusku vyrostla celá generace svobodných umělců, která si začíná říkat o svá práva. A s tím už jen tak nikdo nehne.

odkaz na stránky seriálu "Škola": www.vshkole.ru