Evropská unie,Turecko a WC

                                                   Evropská unie, Turecko a WC.

            Čtyřicet let se výhradně věnuji Latinské Americe, nicméně nemohu opomenout kultury a dějiny formující Starý svět, což patří k základnímu vzdělání. Turecko je právě ta oblast, kde se stýká leccos. Narážely zde na sebe řady zcela odlišných civilizací.  Východ (Peršani, turkotatarské kmeny, turečtí Seldžukové, turečtí Osmanci), Jih ( Egypťané, židé, křesťané, Asyřané, Babyloňané, Arabové), Západ (Chetité, mořské národy Frýgů, Lýrů a Lýdů, Byzantinci, Řekové, Římané). Turecko si tak vysloužilo úděl mostu mezi Evropou a Asií, kdy ze složitých dějinných bojů  se dnes vykrystalizoval „pouhý“ nárazníkový štít  mezi islámem a křesťanstvím. Pustit nebo nepustit Turecko do Evropy, potažmo do EU, toť otázka, kterou řeší světoví politici již skoro padesát let. Co s tím? Jak se Turecko liší od Evropy?

            Nutno předeslat, že jsem nikdy neviděl dobrým okem nevyváženou a ústupčivou politiku vzhledem k evropským imigrantům přinášejícím svoji kulturu a zvyky zejména ve Francii a Německu. Nejsem stoupencem módního multikulturalismu, nejen proto, že je módní, ale především, že přirozeně zasévá nesváry do budoucna. Jsou to taková hadí vejce. Byla to zřejmě politika pod bičem špatného svědomí koloniálních říší (V.Británie, Francie) či potřeba levných pracovních sil pro ekonomický zázrak (Německo). A jinde pod masivním tlakem příznivců lidských práv, které jsme si sami konstituovali a tedy potažmo pod tlakem voličských hlasů. Problémy z hadích vejcí se narodily, nashromáždily a teď se těžce řeší. Symbolem těchto problémů jsou různé burky a zahalování musulmanských žen, s kterými si v Evropě nevíme rady.

            Kemal Ataturk byl jiný chlapík, žádný váhavý střelec jako unionističtí vůdci a bruselští úředníci. Dovedete si vůbec představit jakéhokoliv z evropských politiků na jeho místě? Když v totální záplavě arabského a osmanského, tedy musulmanského vlivu třinácti století (!) jednoduše zrušil den ze dne arabskou abecedu a nahradil ji latinkou? Podobně zrušil tradiční nošení fezů u civilních úředníků a turbanů u náboženských struktur! Zrušil zahalování žen, i když ne všude, ale v oblasti škol, státní a veřejné správy, rozhlasu a televize! Zrovnoprávnil ženy a dal jim volební právo už dávno před některými evropskými zeměmi (Francie, Švýcarsko)! Zrušil tradiční islámský kalendář (počítaný od útěku Mohameda z Mekky) a nahradil jej křesťanským počítáním. Zrušil právo šáriju a posvátný den musulmanů pátek,  zavedl desítkovou soustavu a povinnou školní docházku! Evropští politici řešící  pouhé zahalování žen  pěknou řádku let neschopně přešlapují a tápou, protože se bojí reakcí nátlakových skupin, médií a voličů, od kterých by mohli ztratit preference. Nejsou schopni chránit naše evropské tradice a znaky, protože se bojí o svá koryta a pro jedno či dvě volební období jsou schopni zaprodávat evropské kulturní hodnoty.

            Ataturkovi nesahají ani paty. Ten jednoduše zlikvidoval chalifát a roku 1923 založil Tureckou republiku, kdy se všemi  sekularizačními reformami pevně nakročil směrem k Evropě. A prakticky den ze dne. Zdálo by se, že Ataturk se k nám přiblížil, zatímco my se sami nyní Evropě  vzdalujeme. Jakoby vizionářsky cítil, co může z islámu vyrůst za nebezpečí, o čemž svědčí jeho až  tvrdá slova: Islám, tato absurdní teologie nemorálního beduína, je mršinou, která otravuje naše životy.“  Dost drsné a neskutečné, že vůbec přežil a že jej Turci navíc milují, protože sunnitský islám je stále z 95% jejich náboženstvím. Právě proto zrušil i koránové školy, kde by mohly vyrůstat islamistické, fundamentalistické a odbojné myšlenky proti jeho reformám. Dále rozhodl, aby náboženský odbor při vládě na každý týden předepisoval téma kázání všem imámům ve všech mešitách Turecka, což dodnes funguje, podobně jako i ostatní jeho reformy. Dovedete si představit, že by Brusel vypracovával v 25 jazycích každotýdenní programy kázání v mešitách celé Evropské unie? Já si dovedu spíš představit tu nesmírnou vlnu odporu a demonstrací bubnujících na tamtamy lidských práv a náboženských svobod, kdy přisluhovačům islámu uniká, že právě zde se formují buňky náboženské nesnášenlivosti, odkud není daleko k terorismu. Paradoxně v řadě evropských zemí mají tak musulmané větší práva než v tradičním musulmanském Turecku.

            Když se řekne Turecko, co se nám vybaví? Zahnuté šavle a kinžaly, jak sekaly hlavy na válečných taženích po řadu století a až po Vídeň? Sultáni, vezírové, chálífové a pašové zavalení zlatem, drahokamy a kyprými ženami v harémech osmanské říše? Krádeže křesťanských dětí převychovávané k islámu, válečnictví a nenávisti k ostatním vyznáním, kdy sám jejich název janičáři rozséval strach po celém Balkáně? Turecké hospodářství a turecké záchody? Váhu negativ těžko převáží v našich představách dobromyslní Turci ve fezích prodávající voňavou kávu a sladkou zmrzlinu. Turci prostě od 14. století chtěli do Evropy. Buď po zlém nebo nyní po dobrém. Nejlépe je přesvědčit se na vlastní oči, jak to s těmi osmanskými Turky nyní vlastně je.  

            Obrovská výstavba měst, silnic, letišť, turistických center, sekularizovaná společnost otevřená cizincům a příjemní obyvatelé zjevně hovoří o velkém tahu na branku. Hovoří o obrovských změnách, které nastartoval Otec Turků a jenž se udržely a rozvíjejí.  Jistě, Turci se nepřetrhnou, pracují pomalu, ale stále, o tureckém hospodářství v pejorativním smyslu ani vidu ani slechu. Jistě, je zde cítit boj mezi sekulární vládou a religiózními stranami se zahraniční podporou, před čímž je nutné smeknout. Možná je to proto, že před těmi staletími stáli před Vídní a tvrdě okupovali celý Balkán. Šavle a kinžaly nahradili úsměvy, v pohodě zde žijí i křesťané a židé. Tady bychom se měli trvale stydět! Prakticky všude lze platit čímkoliv, tureckou lirou, dolarem či eurem. Turecko vlastně nepotřebuje ani moc směnárny a turista se tam cítí jak v eurozóně. Když euro nebo dolar padá Turecku to nevadí. Fikané, že? Při momentálním pádu eura se Turci jen chechtali. Navíc je Turecko nádherná země s mnoha kulturními památkami různých civilizací několika tisíciletí, okouzlující přírodou a gastronomií a má tak turistům co nabídnout. Je tu i hrob  několika apoštolů a Panenky Marie či také Hanibala a chetitské písmo rozluštil náš Bedřich Hrozný.

            Turecko však přesto do Evropy nepatří, i když má k ní velmi blízko, už jen proto, že má v Evropě jen 3% území. Dejme jim však jisté výhody, odpovídající třeba těm 3%. Výhody, které nebudou zneužity temnými silami skrytých fundamentalistů, kteří by se díky našim unionistickým svobodám dostali na povrch. Výhody v obchodní a celní sféře, ostatně  tak, jak to bývalo původně u Evropského společenství.

            Jistě, turecké záchody v Turecku jsou, to dá rozum, ale všude, kam přicházejí Evropané a turisté jsou dublovány našimi sedacími. Dlužno navíc podotknout, že jsou všude udržované v nadmírné čistotě, že bychom se mohli zase často stydět. Nesmrdí, ale doslova voní čistotou. Nemluvě o tom, že tato základní potřeba lidí není zneužívána k byznysu  a zpoplatňována. Tady bychom se měli my Evropané velice, velice  stydět!  Navíc záchodová mísa obsahuje nádherný vynález stříkající vody na omytí zadku po použití. Naprostá hygiena, která vlastně pochází z těch  posmívaných tureckých záchodů „na stojáka“, které jsou sice poněkud náročné na svaly, ale jsou mnohem hygieničtější než ty naše sedací. Tekoucí voda a ne papír. To my to děláme složitě, protože bidet na veřejných záchodcích jsem u nás ještě neviděl, a ani v domácnosti nejsou běžné. Navíc mnozí naši spoluobčané koumají, co jsou to vlastně za domácí vodotrysky. Vrchol snahy po hygieně  pro naší sedací formu WC jsem viděl na jedné benzinové pumpě (!). Chvíli mi to trvalo než jsem pochopil systém. Vypadalo to jako v nóbl hotelích, kde přetrháváte na sedátku  fólii zaručující sanitární desinfekci. Tady tou igelitovou fólií bylo potaženo sedátko, ale trvale. Pákou se totiž  fólie posunovala po každém použití někam dozadu, kde se rafinovaně desinfikovala a čistila jako u ručníku v čistícím automatu. Takové bychom v Evropské unii asi těžko hledali.

            Veřejné záchody hrají prim a úspěch mezi turisty a cizinci i v jiných kulturních regiónech Turecka. Například v antickém Efesu nevyvolávají takový  zájem vysoká sloupořadí z mramoru s korintskými hlavicemi, ani budova několikapatrové knihovny, ani největší antický amfiteátr divadla na světě, ani skvělá socha Artemidy s dvaceti čtyřmi ňadry, tedy spíš podobná chetitské  Kubabě, jako veřejné latríny. Všichni si je s nadšením zkoušejí. Jsou z mramoru, zezadu stéká voda k omývání po potřebě, zatímco před nohami je žlábek s tekoucí vodou pro umytí rukou. Voda je prostě dar a záruka hygieny. S tou prostě nemůžeme  s Turky, potažmo s musulmany, soutěžit. Vždyť oni se navíc denně povinně  pětkrát myjí před pěti denními modlitbami, což je jeden ze vzkazů Mohameda a jeden z pěti pilířů islámu. Objektivně i jako křesťan musím uznat tyto jisté přednosti.

            Evropa nám ráda presentuje, jak u nás všechno funguje. Tak třeba pro nás jako pro zákazníky, kdy naše práva kontrolují různé orgány a instituce, samozřejmě placené z peněz daňových poplatníků. Reklamace zboží patří k těmto výkvětům. Hřebínek evropské nafoukanosti vám, milí Evropané, asi spadne, když  zjistíte, že  turečtí Seldžukové v 11.-13.století zcela běžně zajišťovali reklamaci zboží a hájili práva zákazníků. Na Hedvábné stezce, kterou z Číny  a celé Asie proudilo zboží až k nim, Seldžukové vystavěli po asi třiceti kilometrech překladiště a prodejny zboží i s ubytovnami obchodníků včetně karavan velbloudů. Všem bylo zajištěno právo reklamace zboží, ať přicházelo odkudkoliv. Vzpomenu-li si na jakoukoliv reklamaci u nás, jímá mne hrůza. Z přehlídky ztraceného času, s běháním, telefonováním, ježděním, vysvětlováním, psaním a čekáním na mnohdy negativní výsledek se složitým vysvětlením, že nemám nárok. Opravdu si nedovedu představit, jak to tehdy Seldžukové před deseti stoletími dělali. Zřejmě to ale nebylo tak složité. Jednoduše nepodporovali podvodné a nekvalitní výrobky a s podvodníky se nemazali. Razantně s nimi zatočili, aby zákazníci na ně nedopláceli. Náš stát de facto podporuje podvodníky a lumpy, kteří se nám smějí. Tehdy se za Seldžuků nesmáli a rychle přišli o ruku nebo o hlavu. Dnes řezat hlavy ani ruce vedoucím prodejen Tesco či Billa  by asi moc nešlo. Škoda, často by si to zasloužili, ale něco mezi oběma systémy by určitě bodlo.

            Turci mají dosud stálou a přirozenou úctu ke stáří včetně výbojných puberťáků. Naše křesťanství to má sice také ošetřeno, ostatně islám je rodný bratr křesťanství i judaismu. Jenže náš křesťanský svět rychle opouští své principy pod tlakem ekonomiky a životní úrovně, kterou je třeba neustále zajišťovat, i když počet důchodců roste až nesmyslnou snahou prodlužování věku. Tím se dostáváme do kleští a mladí začínají staré nenávidět a chtějí je vytlačovat do marginálních institucí. Není neobvyklé, že mladé rodiny raději investují do svých psích miláčků, do jejich veterinářů, kadeřníků a na jejich přehlídky krásy, než aby se staraly o své rodiče či prarodiče, což v Turecku je zcela nepochopitelné. Mimochodem Turci psy v bytech nesnášejí, čímž si mne také získali.

            Jsme také proti Turkům velice vulgární a sprostí. Oni jsou mírní, úslužní, vychování, klidní a dá se říci i poctiví. Zlodějna a kriminalita není v Turecku moc rozšířena. Ať pro své dobro raději zůstanou, kde jsou. Z Evropské unie by se k nim kriminálníci jen nahrnuli  a naučili by je mluvit sprostě. Naopak k nám by přispěchali fundamentalisté a nespokojenci s náboženskými restrikcemi tureckého státu, aby si mohli nosit burku do školy i do úřadu, aby mohli chodit do koránových škol a organizovat tam třeba pikle proti nám. Turci je doma zmáknou, my nejsme toho  schopni. Ze zlodějen zůstávají v Turecku jen ty tradiční a občasné krádeže patřící spíš do světa folklóru a etnografie. Víte jak se tam kradou domácí staré koberce? Majitelé je často myjí šampónem a pak je věší na balkóny, aby barvy ještě zkrásněly. Vy si musíte nejdřív opatřit kočku. Tu vyhodíte nahoru na koberec a zatímco jak se kočka snaží drápy zachytit a drápe se vzhůru, bude vám koberec pomalu stahovat dolu.

            Na zdejších trzích můžete samozřejmě koupit i falešné hodinky všech slavných světových značek, ale nesmí vás překvapit, když je prodávají pod reklamou: Prodej zaručeně pravých falešných hodinek. I to je Turecko. K podvodu se přihlásí, u nás se prodávají podvodné značky lecčeho jako pravé a nikomu to nevadí. Milí Turci, buďte raději doma, u nás byste se naučili samé nepěkné věci. Navíc  nemá ani moc cenu, abyste  tlačili na pilu a cpali se do Evropské unie. Podle mých skromných skeptických odhadů měla EU v době našeho přístupu do ní maximálně dvacet let života.

Mnislav Zelený Atapana